| šodúd VYPRAHLO - hlavní stránka | kde jsme byli |  

Hlavní stránka -> Kde jsme byli -> Bernské Alpy - Finsteraarhorn (4274 m) -> Povídání

Bernské Alpy - Finsteraarhorn (4274 m n.m.)

Vydáno dne 31. 08. 2005 (6741 přečtení)
Autor: Michal Jeníček | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek


Tak jsme zase naplánovali jakousi akci. Jóó, o prázdninách je potřeba využít jakýkoliv volný, čas a to především když člověk ví, že příští rok už toho volna bude o dost míň. Od poslední návštěvy Bernských Alp utekly už čtyři roky, a tak přemýšlení o cíli naší cesty (ostatně jako vždy) nebylo opravdu těžké. Finsteraarhorn, ten se nám líbil už posledně a kromě toho je nejvyšší v oblasti (4274 m n.m.).

Oproti poslednímu výjezdu před čtyřmi lety byly ale podstatné změny ve složení. Co bylo jasné od začátku, cestu jsem plánoval s brašulem Davidem. Do ideální čtyřky nás doplnila Hanka a Jana. Nebylo co řešit. Balení, jídlo, domluva přes ICQ, balení, domluva, vlak do Lindau na místní ?Hlavovýdrážnídvůr?, stop po dvojicích směr Grimselpass (2164 m).
Ačkoliv jsme si s Jančou mysleli, že dorazíme na místo s přehledem první, nebylo tomu tak. Podcenili jsme sílu našich soupeřů, kteří své kvality prokázali především ve druhém dni. Naštěstí jsme ale dorazili o necelou půlhodinku později a zachránili je tak od potupného sestupu k přehradě Grimselsee. Vyrazili jsme kolem jedné po poledni. V plánu jsme měli dojít akorát k přehradě Oberaarsee, před ledovec Oberaargletscher (že bychom se nacházeli v kraji Oberaar? Asi ne, zkrátka tu pramení řeka Aara). Stany jsme postavili na jedné z terásek u jezera.


Ráno jsme vyráželi se svítáním. Cesta prvních dvacet minut vedla kolem jezera, po bývalé boční moréně ledovce Oberaargletscher. A pak už to šlo jen po sněhu. Ledovec byl i ve spodní části krásně zasněžený. Bylo chladnější období srpna a sníh jsme potkali už na sedlech Oberalppass a Furkapass cestou stopem. Cesta byla pohodová, semtam nějaká ta trhlinka. Za tři hodinky jsme byli v sedle Oberaarjoch (3216m) nad nimž je postavena na skalním ostrohu chata stejného jména. Svítí sluníčko a bohužel je docela teplo, takže sníh se stává lehce mokrým. Ze sedla scházíme kus dolů, abychom pak zase vyšli do sedla Gemslücke (3335m). Cestou máme úžasné rozhledy. Je skvělá viditelnost, takže stejně jako při poslední návštěvě Bernských Alp (Aletschhorn v roce 2001) vidíme komplet Walliské Alpy, včetně Monte Rosy a Matterhornu. Ze sedla nás čeká pěkný padák na ledovec Fieschergletscher. Totálním suťoviskem, takže dojde i na různé pády (a nadávky), ale naštěstí nic moc leteckého. Nicméně postupně zjišťujeme, že ty kamínky, které jsme ze shora na ledovci viděli, jsou opravdu pořádné balvany. Konečně podlaha. Ledovec, alespoň v této části, je už procházka ?modrou vinicí?. Stany stavíme přímo na ledovci, pod chatou Finsteraarhornhütte, která stojí asi 100m na skále nad ledovcem ve výšce 3048m. Odpolední sluníčko a tající voda nám sice stany lehce vyplavili, ale to nás nemohlo zaskočit a na druhý pokus už je to v pohodě. Zítra už to budeme umět napoprvé, jako Pája. Noc byla zajímavá, nepřetržité praskání pracujícího ledovce, neustálé padání balvanů na ledovec a neustále neustálené chrápání z vedlejšího stanu dodávalo tu správnou atmosféru. Ráno vstáváme za tmy a za tmy ještě vyrážíme. Za necelou hodinku dorážíme na chatu. Ze začátku jde cesta v lámavé skále a až kolem výšky 3200 m se dostává na ledovec. Snídani dáváme na místě zvaném Früstücksplatz (jak příznačné) ve výšce 3616m. Začíná svítit sluníčko, které ale spíš lehce otepluje protější Wannenhorn, Fiescherhorn nebo Ochs (jsme jaksi na západní straně kopce). Cesta stoupá ve stínu po sněhu až do výšky 4088 m, do sedla s názvem Hugisattel. Zde doháníme skupinky lidí, kteří díky tomu, že spali na chatě, vyráželi před námi. Necháváme tu batohy, bereme jen nejnutnější, včetně lana a zalézáme do exponovaného mixového hřebínku, který vede až na vrchol. Musím říct, že to byla opravdu lahoda. Nakonec jsme se nejistili, o to byl pohled do východní, 1200 m vysoké (vlastně hluboké) stěny Finsteraarhornu zajímavější. Ale i pád do západní stěny by asi nebyl krátký. Cesta tímto hřebínkem nakonec zabere více než plánovanou hodinu, protože musíme čekat na už scházivší horaly. Konečně vrchol. Pár fotek, pohledů, smsek a mažeme stejnou cestou dolů. Ze sedla odcházíme skoro poslední a beru dolů krásnou goráčovou bundu. Sice není mojí velikosti, ale holkám by se asi líbila. Škoda, svědomí mě nedovolí si ji nechat, a tak ji později nechávám na chatě. Pod Früstücksplatzem se počasí kazí a kousek nad chatou začíná pršet. Tož alespoň si na chatě dáváme čajíček, a pak druhý a ještě třetí. Hezky se tam sedí. Jó, když venku sněžoprší, nechce se do stanů. Snad nám zatím neodtekly spolu s ledovcem moc do údolí. Večer už je zase ale docela dobře, tak se nakonec zadařilo.


Ráno moc nespěcháme, čeká nás sestup po ledovci Fieschergletscher, což, alespoň podle průvodce, nebude nikterak snadné. Ledopády, těžké na orientaci. Uvidíme. Po zkušenostech z Mer de Glace při sestupu z Mont Blancu před třemi léty je mi jasné, že to asi opravdu bude oříšek. Počasí docela přeje a pohled na čerstvě pocukrovaný Finsteraarhorn, Wannenhorn, Fieschehorny a další kopce je opravdu luxusní. Cestu vlastně ani moc nehledáme, protože žádná neexistuje. Přichází první zlom, který ještě tak hrozný není. Trhliny a séraky jsou sice obrovské, ale cestu mezi nimi se nakonec podaří najít. Druhý ledopád už je výživnější, kličkujeme z části po skále, z části v ledu, z části v suti, možností moc není (vlastně asi existuje jen jedna). Pak ale na skále nacházíme kruhy a značenou cestu, takže následují tři délky slanění. Na té poslední nás dohánějí dva Švýcaři, které necháme použít i naše lano. Mají to lehčí, nemusí hledat cestu. Ledovec se začíná plnit různým materiálem, který vytváří pěkné střední i boční morény. Jinak okolní stěny jsou dokonale ohoblované a prakticky kolmé (odhaduju to na nějaké ruly a svory). Jsem zvědavý, jak se z tohohle údolí dostaneme ven. Třetí ledopád je z hlediska nalezení cesty asi nejvýživnější. Dochází opět na lano a na cepíny, ale nakonec ho zdoláme. Čeká nás poslední oříšek. Cesta v mapě ukazuje, že nás zavede ven z údolí. Při pohledu na okolní kolmé stěny máme ale poněkud pochybnosti. No, budeme věřit Ivo Hejlovi a jeho průvodci z roku 1993, který říká, že cesta odbočuje na skálu a pohodlně vychází na hřebínek nad údolím. To by se ale ledovec neměl za těch 12 let poněkud změnit, konkrétně snížit svoji mocnost. Místo, kde cesta měla původně pohodlně odbočovat na skálu bylo nyní asi 30-50 metrů nad dnešní úrovní ledovce. No nic, uvidíme. Švýcaři jdou před námi a za chvilku uvidíme věc, nad kterou se nám poněkud zatají dech. Po kolmé skále vede asi 80 metrů vysoký žebřík, spíše teda dost stupaček nad sebou. Od té doby, co byl tenhle žebřík postaven, ledovec zase o kousek roztál a tak se žebřík nacházel až dobré 4 metry nad podlahou. No, tak to bude zajímavé. Batoh nechávám dole a lezu k žebříku, David mě jistí. Ten poté už s horním jištěním přitáhne nejprve můj a pak svůj batoh. Hanka s Jančou to taky zvládají a tak lezeme nahoru. Neskutečný pocit, který stojí opravdu za to. Konečně na pevné zemi. Přece jenom má člověk pocit větší jistoty. Pak už jen sbíháme dolů a kempujeme kousek před Fieschem.


Další den nás už sluníčko opustilo. Nijak to ale nevadilo, během půl hodinky jsme seběhli na silnici a v tradičních dvojicích pokračovali stopem do Lindau. Nakonec jsme se poněkud roztrhali. Poté co nám Hanka s Davidem napsali, že mají stop do Deggendorfu (a tedy nebudou čekat v Lindau) se i mě s Jančou podařilo chytnout stopa do Buchloe (pro většinu neznámé místo, ale pro zasvěcené vlakové cestovatele po Bavorsku známá (občas) přestupní stanice před Mnichovem). Odtud jsme jeli na Bayernticket vlakem do Mnichova a pak IC přímým vlakem až do Prahy (a v jídelním voze si dáváme vynikajícího Budvárka ? pochopitelně). Taktak tím ujíždíme další 100leté vodě, která (mimo jiné) postihla hlavně Bernský kanton, kterým protéká nám známá Aara. Hurá!

Horezdar!
MichalJ.

Resumé:
Kopec: Finsteraarhorn (4274 m), nejvyšší vrchol Bernských Alp ve Švýcarsku
Cesta: Vlakostopem na Grimselpass (2164m) a pak ledovcem Oberaargletscher přes sedla Oberaarjoch (3216 m) a Gemslücke (3335m) na ledovec Fieschergletscher. Další den přes Finsteraarhornhütte (3048m) do sedla Hugisattel (4088m) a po lehce exponovaném hřebínku na vrchol (4274m). Ivo Heil ve svém průvodci Bernské Alpy (1993) uvádí obtížnost N3 (I-II UIAA). Dolů jsme scházeli po ledovci Fieschergletscher.
Výzbroj: klasika pro ledovcové a mixové tůry ? mačky, cepín (turistický), lano, smyčky, expresky a do foroty nějaký ten šroub či vklíněnec.
Mapy: Suisse Wabern turistické mapy, listy 000264 Jungfrau a 000265 Nufenenpass (asi). Jsou u nás dostupné např. v Kiwi
Pár odkazů: http://www.summitpost.org/show/mountain_link.pl/mountain_id/467
http://www.adrex.cz/horo/horo_soubory/horo_lokality/alpy_bernske_finsteraarhorn.html
http://www.finsteraarhornhuette.ch/
http://www.weatheronline.co.uk/Switzerland.htm
Průvodce: Hejl, I. (1993): Bernské Alpy ? turistický průvodce. Alpy, Lysá nad Labem



  Dnešní datum: 14. 07. 2024   Michal Jeníček a šodúd VYPRAHLO 1998-2015