Motto:
?Člověk stále kráčí s hlavou vztyčenou a hledící k vysokým cílům a ideálům, přesto potom stejně zakopne o kdejaké hovno... ...celý pokrok se skládá z neustálých průserů.? podle B. Hrabala a jeho Škřivánků na niti
Silácké řeči o tom, že vylezeme na Blanc o něco náročnější cestou než normálkou (Michalova podmínka pro účast na téhle akci) se najednou stávají trošku směšné. Nějak jsme si nepřipouštěli, že tenhle kopec není zase až tak lehká děva, která dá každému kdykoliv, kdy se mu zamane. Možná že je, ale my jsme nechtěli platit ani za lanovky, ani za chaty, natož něco navíc. Pročež trčíme ve stanu na Col du Midi, venku sněží a my nemůžeme nic...
Středa, cca 21:00, 10. 7. 2002 ve stanu pod Gandegghütte, cca 3000 m n. m.
Sobota
Tak a už je to tady. Vystupuji z vlaku v Klatovech a už vidím Michala. V podchodu mi kyne na pozdrav a ulehčuje mi hledání vlaku do Železné Rudy, ve kterém jsou i Irča a Soňa. Na uvítanou nabízím koblihy od babičky - to je radosti na Starém Bělidle. Začínáme vymýšlet, kde se potkáme s Jerrym. Výběr zastávky nám ulehčuje déšť na Špičáku, takže jedeme až na konečnou. I tady výstup z vlaku znamená zběsilý úprk do nádražní budovy. Přemýšlíme, kam do hospody a kde spát. Spaní jsme vymysleli a hospodu ne. Po chvíli doráží i Jerry. Ten se jednoznačně vyslovuje pro to, abychom se s republikou rozloučili stylově - pivem. Stále se však maličko nemůžeme rozhodnout kde, pročež po malé procházce nasedáme do vlaku a jedeme zpátky na Špičák. Hospoda je přímo na nádraží a tamtéž po určité době i nocleh (kousek bokem, abychom nebyli až tak na ráně).
Neděle
Ráno (kolem šesté) narychlo pakujeme věci a hurá na vlak. Kousek na hranice, přejít kolem celníků, koupit lístek a sednout do vlaku a po třech přestupech jsme se ocitli v Lindau. Následuje krátká procházka do parku, drobná svačinka a zároveň sušení stanu, dlouhá procházka a už stojíme na stopu. Jedu se Soňou.
Nějak se to zašmodrchalo, že jsme se dostali ve Švýcarsku do Floriho spárů. Takže večer se můžeme projít se Sváťou (nikoliv Pulcem, avšak Opavčanem praktikujícím u Floriho na statku) po kopcích nad Churem, popovídat si dlouho do noci s Florim a jeho mámou a po vydatné koupeli spát v posteli - paráda.
Pondělí
Ráno musíme dál, vůbec se mi nechtělo. Naštěstí auta docela zastavují, nejhorší stopování nás čeká několik málo posledních kilometrů před Täschem, kde máme sraz s ostatními. Když jsme konečně před kostelem, dostavuje se (alespoň u mne) pocit dobře vykonané práce a radosti, že jsme první. Ten však netrvá dlouho, neboť začínají chodit smsky, že ostatní jsou už v Zermattu. V duchu ostatním nadávám, to tak, když se drží to, co se domluvilo, takže i když nám nabízejí, že o náklady na vláček bychom se s nimi mohli podělit, šlapeme pěšky. Sem tam vykoukne na nás Matterhorn, takže se to dá docela přežít (díky výhledům jsem si docela otloukl píšťaličku, aneb zase jste se kochal pane doktore...). Ostatní našli docela pěkné místo na spaní, takže jim odpouštím. Ještě se snažíme vymyslet, kam vlastně půjdeme, asi to vyhrává Breithorn - dvojčata (Castor a Pollux) musí počkat, snad jindy.
Úterý
Vyrážíme nahoru. Jde se prachbídně. Pod Schwarzsee nás chytla docela obstojná bouřka. Naštěstí jsme to neměli daleko ke stanici lanovky, takže se relativně brzo můžeme schovat, přičemž se Michalovi poštěstilo najít novou hůlku (u ženských na záchodě:) ). Po hodině a půl se počasí maličko vylepšilo, takže můžeme pokračovat. Pro mě to však nebyla žádná výhra, neboť je to se mnou ještě horší. Konečně dorážíme ke Gandegghütte (3029 m), kde si vaříme baštu a následně si i stavíme stany do již připravených ohrádek kousek pod ní.
Středa
Ve 4:50 nás budí budík. Venku je silný vítr a mraky, takže opět uleháme. V 7:00, kdy zvoní budík podruhé, se k hnusobě přidává ještě déšť, takže to pro dnešek definitivně vzdáváme a prakticky celé dopoledne spíme, případně hrajeme ?30?. Po druhé hodině odpoledne se počasí začíná vylepšovat, pročež se snažíme si něco uklohnit, maličko se protahujeme atp. Velmi zdařilou zábavu se nám s Michalem podařilo vymyslet na dvou menších skalních výběžcích, mezi nimiž přeskakujeme. Alespoň trocha vzrušení. Taky se snažíme fotit všechno kolem, dokud je vidět. A ještě jsme si uvařili, zkontroloval jsem si mačky a konečně zase do hajan.
Čtvrtek, 11. 7., ve stanu pod Monte Cervino, Itálie, cca 2500 m n. m.
Ráno byl budíček ve 4:30 ? ještě ve stanu jsme se nasnídali (cca do 5 hod), potom balení věcí a těsně před šestou vyrážíme ke Gandegghütte, kde se venčíme a následně bereme vodu (od jinud:) ) a v 6:30 definitivní odchod. Po chvíli ještě zdržení s nasazováním maček, ale pak už jdeme po sjezdovkách až k horní stanici kabiny z italské strany (3480 m), kde přebalujeme věci do jednoho batohu, navlíkáme se do úvazků a před půl desátou vyrážíme opět po pistách (koukám na lyžaře jako mlsný kocour, okamžitě bych s nimi měnil, i když...) až na úroveň Klein Matterhornu (cca 3800 m). Odtud jdeme po dlouhém a placatém ledovcovém plató pod úpatí Breithornu.Tady se hodně lidí navazuje, my jsme se na to vybodli (určitě i díky mé ?výkonnosti?, opět jsem hlavní brzda v rozletu). Jediné vzrušení je při přelízání docela pěkné trhliny, ale jinde špagát asi nebyl potřeba. Docela cítím výšku; když se ?nezřízeně? pustím do krokování, docela se mi tmí před očima (jsem zvědav, jak budu vypadat na Blancu). Jedinou o(vý-)mluvou mi může být to, že nesu batoh, který však stejně téměř nic nevážil. Ale i do toho martýria jsem nakonec i já ?vyvrcholil?. Přibližně v půl jedné stojíme na vršku všichni; je tam docela klemra, takže se jen napít, sníst maličko sladkostí, něco vyfotit a rychle dolů. Při sestupu máme všichni kluci problémy s očima, neboť sluníčko pálí, všude spousta sněhu a nikde ani kousek stínu, takže tak pětinu cesty po sjezdovkách jsem šel za ostatními po sluchu se zavřenýma očima. K baťohům jsme dorazili zhruba za hodinu od vrcholu. Mé problémy maličko vrcholí tím, že dostávám klasického ?hlaďáka?, naštěstí ale pár sušenek a tatranka dělají divy. Po třetí hodině scházíme dolů do Itálie přes Theodulpass. Téměř ideální místo na spaní jsme si našli u jezírka, kde přímo nad námi trčí Monte Cervino, všude kolem voní louky; zkrátka idyla, jenom kdyby Jerrymu s Michalem nebylo šoufl (není divu, sluníčko se dnes opravdu snažilo). Večer jsem se konečně taky pořádně najedl. Zítra se budeme stěhovat někam ke Courmayeuru, takže dobrou noc.
Pondělí, 15. 7., Refuge des Cosmiques, Francie, 3613 m n. m.
Pátek
Ráno jsme se vstáváním nijak nepospíchali. Sestupovali jsme vesměs pod lanovkami co Cervinie. Toto relativně vyhlášené horské městečko mi přišlo jako absolutní díra (např. chleba jsme sháněli asi v 5 (pěti) obchodech). Na stopa jsme se dostali okolo druhé hodiny po poledni a ještě večer jsme se všichni opět potkali v Courmayeuru. Tady to bylo mnohem lepší než v Cervinii, poměrně hezké horské městečko, možná trochu snobárna, ale Zermatt byl mnohem horší. Taky jsme tu doplnili zásoby (plyn, chleba), poptali se na počasí (slibovali hnusobu) a pokračovali po vlastních do Entréves, kde jsme se ubytovali v parčíku. Sotva jsme postavili stany a povečeřeli, maličko se otevřela oblaka...
Sobota
Po propršené noci se mi nahoru na horu vůbec nechtělo, pročež jsem byl asi docela nevrlý. Čekal na nás docela pěkný výšlap, takže jsem na ostatní maličko hodil bobek, při výstupu k Pavillonu (2173 m) ? mezistanici lanovky ? jsem ignoroval přestávky a dorazil jsem tam jako první (zázrak). Opět kvůli počasí jsme si zde udělali asi dvouhodinovou přestávku. Po třetí hodině jsme se ale vydali k oblakům a pod lanovkou stoupali a stoupali až k Refuge Torino, resp. na Punta Helbroner. Místy to byla klasická otročina, ale sem tam se objevila i nějaká ta skalka a s ní i trocha ?lezení?. Za dnešek jsme si připsali přes 2000 m výškových. No a spát jsme se nakonec vydali do stanu kus za chatu. Byla to chuťovka ? mlha, sníh, vítr.
Neděle
Poté, co se kolem nás ?prohnaly? davy přes noc ubytovaných v chatě, včetně několika Čechů, vstáváme kolem půl deváté, v deset vyrážíme přes Mer de Glace na Col du Midi. Kousek jsme šli po vyšlapané ?dálnici?, po chvíli se ale stopa poněkud transformuje na sotva znatelnou stezku až ji definitivně ztrácíme uprostřed docela pěkných (= obrovských) trhlin, takže se musíme kousek vrátit. Nicméně Kolem půl třetí šťastně dorážíme na Col du Midi, kde stavíme stany a vyrážíme vařit na Refuge des Cosmiques, kde mj. s ostatními řešíme kudy nahoru na Horu (Blanc). Z chaty (je to tu parádní, nechali nás vařit uvnitř v jídelně, personál taky docela fajn a to tu nemusíme bydlet) odcházíme ke stanům kolem deváté, budíček domlouváme na čtyři hodiny ráno.
Pondělí
Ve 4 je hnusně, v 5 taky, takže spíme asi do 10 hodin. Potom jdeme opět na chatu, kde se totálně flákáme celý den (kostky, karty; dělají tu výbornou horkou čokoládu). Zítra se uvidí, jestli půjdeme na Blanc či ne. Počasí je pořád na nic. Nejpozději ve středu jdeme dolů. Budík chystáme opět na čtvrtou (příp. pátou) a uvidíme. Předpověď je špatná.
Úterý, 23. 7., Těšínov, ČR, cca 350 m
Úterý
Tak se budíme ve čtyři ? hvězdičky svítí, bezvětří, paráda, ale nějak se nám nechce ze spacáků; na chatě je taky klid, navíc napadlo dalších asi deset čísel nového sněhu. Další budík v pět už pozvedává naši aktivitu, ovšem ale i mraky pod námi. Oblíkáme se a snídáme a před šestou definitivně vylézáme ze stanů. I tak se až nehezky flákáme a vyrazit se nám podaří až těsně před sedmou. Přecházíme ohromně rozlehlé Col du Midi k úpatí Mont Blancu du Tacul. Míjíme první velké trhliny toho dne; před námi je na stejné cestě již jedna čtyřka a jedna trojka lidí. Vůbec jim nezávidím, neboť prošlapávají tak půl metru nového sněhu, který tady za poslední dny napadl. Dostáváme se k ?motýlkovi?, jak jsme si pojmenovali útvar několika séraku a trhlin z dálky připomínající právě motýla. Jdeme mezi jeho křídly po značně prudkém svahu (odhadem tak okolo 50°). Jedna skupina jde přímo, druhá to traverzuje mírně zprava. My volíme druhou variantu. Zároveň nás dochází Japončík jdoucí sólo a nepříjemně se nám motá kolem lana ? taky by mohl chviličku počkat, však my bychom ho pustili. Nad ?motýlkem? je fantastický sérak, který klucí fotí, takže nás dorážejí ještě další dva Francouzi ? neustále je máme za zadkem a taky povzbuzují, takže je taky necháváme projít před nás. Takže mírně traverzujeme kolem obrovských trhlin a séraků (v životě jsem nic podobného z takové blízkosti neviděl), přičemž míjíme holandskou čtyřku, která se stále snaží ?bejčit? přímo vzhůru. Za chvíli docházíme k sérakům těsně pod hřebenem vedoucím k vrcholu Mont Blancu du Tacul. Je ale už dost pozdě, všude spousta nového sněhu a sluníčko do něj pořádně pálí.
Takže konec. Otáčíme to, nechceme riskovat urychlení sestupu prostřednictvím nějaké té lavinky. Míjíme hordy lidí, poměrně hodně z nich nás následuje. Pro zpestření cesty se nejdříve Soni a po chvíli i mně daří ujet (mrcha sníh nalepený na mačkách), ale naštěstí cepín funguje i jako brzda. Pročež sbíháme dál a po jedenácté jsme zpátky u stanů.
Balíme to tady. Výhled na počasí není nic moc a čas už taky tlačí. V jednu velíme vzhůru dolů a vydáváme se po Mer de Glace vstříc nižším nadmořským výškám. Nejdříve vede cesta společně s tou, po které jsme přišli od Helbroneru, ale cca po hodině se odděluje na sever a vcelku pozvolně klesá k zóně séraků. Byla by to fantastická podívaná nebýt toho, že začalo sem tam pršet a člověk se mezi těmi séraky musel proplétat. Naštěstí jsou v předu Jerry a Michal, takže jenom po několika málo dohadech jsme kolem páté pod nimi u Refuge du Requin (2687 m n. m.), kde si dáváme krátkou pauzu a poté pokračujeme v sestupu. Protože je chata asi 200 m nad úrovní ledovce, musíme k němu sejít po takovém lehkém ?kletrštajgu? ? žebříčky, řetízky (hezké). Jenom jsme se dostali zpátky na ledovec, Soně praskla mačka ? štěstí v neštěstí bylo, že se to stalo až tady a Michal v baťohu vyštrachal vhodný špagát na provizorní opravu a my mohli pokračovat dál. Ledovec je v těchto místech poměrně málo rozpraskaný, takže cesta šla poměrně rychle. Pročež kolem půl deváté se snažíme najít cestu na úbočí nad ledovcem. Vede po suti boční morény a vrcholí oblíbenými žebříky natlučenými přímo do skály ohlazené ledovcem. Bylo by to docela prima, kdyby už nebyla skoro tma. Nakonec jsme ale kolem desáté našli i místo pro stany u nějakého baráčku, stolečků a vodotrysku ? téměř idyla, kdyby nezačalo pršet.
Středa ? Sobota
Kromě toho, že jsem se báječně vyspal, vytvořil se nám ve stanu docela obstojný bazén (zlatý ledovec...) ? bunda, spacák a další drobnosti jsem měl úplně durch. Ještěže už jedeme domů. Možná i díky ?mokré? skepsi mi balení trvá strašně dlouho, takže si to vše mohou prohlédnout i právě dorazivší Japončíci na výletě (měli na sobě úžasně pestré úbory s dokonale vyladěnými barvami (-:). Nakonec jim dáváme sbohem a míříme za vydatného pršení do Chamonix. Tam vytváříme dočasný tábor na nádraží tramvaje k ledovci, jdeme doplnit zásoby na cestu domů, porozhlédnout se po městečku atd.
No a pak už stopem k domovu.
Zážitek z cesty jsem se Soňou udělali, když nám jedna paní pod záminkou vyřízení nějakých formalit zastavila u vlakového nádraží ve Fieschi. Poté co se vrátila zpět do auta nám řekla, že potřebuje nějaké potvrzení o našem studentském stavu, což vysvětlila tím, že nám koupila jízdenku na vlak do Lindau. A protože ta sranda stála 140 SFr a ona platila ?dvoustovkou?, vnutila nám zbylých šedesát franků, že si máme něco koupit. Byli jsme tak tumpachoví, že jakékoliv protesty byly naprosto neúčinné. Potom věřte Švýcarům (-:. Cestu vlakem přes Furka- a Oberalppass jsme si patřičně vychutnali.
No a z Lindau jsme se na Bayern Ticket v pátek definitivně dostali zpátky do Čech. Tradiční zakončení tentokrát neproběhlo přímo ve vesnici Rábí ale v nedalekých Žichovicích, ale myslím, že bylo důstojné ? gulášek s osmi, píví a krvavá záda. Přespali jsme v místím parku a v sobotu jsme se rozjeli všichni už do postýlek domů.
JirkaK