V „Povídání o ně(i)čem“ se většinou snažíme jakž takž vystihnout nejdůležitější a nejzajímavější okamžiky naší výpravy. K tomu každému slouží jeho, v danou dobu různě aktivní básnické, tenké nebo tlusté střevo či dvanácterník. U mě je to nejspíš většinou slepák, pandž úroveň mých zápisků nikterak výrazné výše nedosahuje.
Nebudu tedy nic převratného vymýšlet (v noční hodinu, kdy toto smolím by to stejně ani nijak slavně nedopadlo) a omezím se pouze na strohý výčet událostí a především popisu cesty.
Výprava byla plánována na červencové svátky jako aklimatizační výstup v rámci tréninku na Pik Lenina (vice
zde), na který se chystáme vyrazit za dva týdny. Z plánované expedice jsme vyrazili všichni kromě Lukáše, který si musel odbýt jiné povinnosti (prý svatbu nebo tak něco – chudák, už to má za sebou...). Kromě toho nás doprovázeli přítelkyně a kamarádi některých z nás. Takže celkem 9 lidí. Skupina „A - chataři“ (která se během výpravy přeměnila ve skupinu „B“) vyrazila z Prahy o 3 hodinky dříve, než naše skupina „B“ – stanaři (která se během výpravy přeměnila ve skupinu „A“). Ačkoliv byl plánován společný postup, potkali jsme se na kopci pouze jednou a to náhodou.
Dorazili jsme do Gressoney (boční údolí z údolí Aosty) a odtud v příjemný podvečer vyrazili nahoru. Někde kolem 2600 m jsme usoudili, že už toho bylo dost a zakempovali. Skupina „A“ byla napřed a spala na chatě Gnifetti. Další den jsme postupovali nahoru na horu. Přes chaty Mantovu a Gnifetti jsme vystoupali k bivaku Balmerhorn (4154 m n. m.). Nespali jsme na něm, ale v docela slušným vichru jsme si vytvořili krásné záhraby. Potřebujeme přece trénovat do extrémních podmínek, že? Noc byla velmi větrná, nechtěl bych být mimo záhrab. Nicméně ten vytvářel slušné závětří a tak jsme se celou noc starali o to, abychom úplně nezapadli. Naštěstí, alespoň v našem stanu bylo celkem teplo, 3 lidi už to docela vydýchají. Teploměr venku ukazoval snesitelných -8,5 °C.
Ráno je krásně, i když pořád docela fouká. Adélce není nic moc, proto zůstává ve stanu. Jerry s Leou říkají, že si udělají výlet po okolních kopečcích, možná Parotspitze, zkrátka jak to půjde. S Martinem se vydáváme na Lyskamm Ost (4527 m n. m.). Není nijak daleko, vede na něj poměrně výživný a exponovaný sněhový hřebínek. Vítr se ale uklidnil, tak si to báječně užíváme. Pohledy obzvláště do severní stěny Lyskamu na ledovec Grenzgletscher a Gornergletscher jsou úžasné. Bohužel jsem doma nestačil nabýt baterie do foťáku a koupené s nižší kapacitou nezvládají místní zimu, tak z těchto míst fotky nějak nejsou. Vrchol dosažen docela v krátkém čase. Chvíle na deli a mažeme dolů. U Balmerhornu balíme stan, nečekáme ani na Jerryho a Leu (jak jsme se dohodli před tím, jen necháváme vzkaz) a pokračujeme dolů, pod chatu Mantova na trávu a k vodě. Jerry a Lea doráží zhruba hodinu a půl po nás. Parádička koupel, sluníčko, voda. S Marťasem zjišťujeme, že ačkoliv jsme mazali jak to jen šlo, budeme slušně spálení (no, skoro by se dalo říct popálení). Holt, nemazali jsme zelenou...
V nedělní dopoledne sbíháme dolů nasedáme do auta a hurá do Čech. Druhá skupina spala první dva dny na Gnifetti (3600 m n. m.) a poslední noc na Margaritě (4554 m n. m.). Spolu jsme se potkali akorát krátce pod bivakem Balmerhorn. No, škoda, ale tuším, že na Leninu už to snad vyjde...
Horezdar!
Michal