| hlavní stránka | kde jsme byli | kecárna | fotogalerie |  

Podporujeme Foto-trip



Bernské Alpy - Aletschhorn (4193 m)

Vydáno dne 31. 08. 2001 (4681 přečtení) | Samostatný web akce (fotky, mapy, povídání)
Autor: Jirka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek


Kam v létě 2001 jsme v podstatě měli vymyšleno už minulý rok. Poté, co Ujo (Michal) neodjel s bratrem do Španělska, mne otravoval s myšlenkou na Bernské Alpy. Loni jsem ještě odolal, letos ne. Taktéž neodolali Evka s Mucánkem. Dlouho se rozmýšlel i Jirka Suchých, ale bohužel mu to nějak nevyšlo.


Problémem tedy na přelomu července a srpna nebylo kam, ale jak. Chvilkově to sice párkrát vypadalo na to, že pojedeme autem některého z našich rodičů, ale dopadlo to tak, že jsme jeli stopem. Vyráželi jsme po drobných peripetiích v úterý 24. července z Bavorské Železné Rudy. Rozdělili jsme se tak, že Evka jela s Ujem a Mucánek s mou 198 cm vysokou maličkostí. Co se ale nedalo nazvat maličkostmi, byly naše batohy. Museli jsme se utěšovat, že nás s těmito, zhruba třicetikilovými (poměrně dlouho už batoh nevážím, abych se zbytečně neděsil, proto hmotnost pouze odhaduji a tudíž ji nemohu sdělit přesně - dá rozum), ranci někdo sveze. Cestu Vám popisovat až tak podrobně popisovat nebudu, pouze pár postřehů bez ladu a skladu. Německo, ale především Rakousko, jsou země, kde stopování není asi příliš obvyklé, tudíž nám zastavovali téměř více cizinci než domácí. Taky než jsme se dočkali nějakého toho auta, mnohdy to trvalo déle než dvě hodiny. I když poslední stop v Rakousku přeci jenom stál zato: první řidičova slova, když jsme nastoupili, kromě pozdravu byla, jestli si nedáme pivo. Poté nás převezl přes průsmyk u Silvretty (možná bychom se sem mohli dojet podívat příští rok na jaře), kde nám zastavil, abychom si tu nádheru mohli vyfotit. Holt Piz Buin a okolní kopečky - byla to pastva pro oči. No a pak nás dovezl na hranice do Lichtenštejnska. Mucánek si u něj v autě zapomněl bundu, takže jsme čekali jestli se nevrátí. Vrátil se.

Za hranicemi jsme přespali a pokračovali ve stopování, Lichtenštejnsko a následně i Švýcarsko mělo být dle mých předpokladů totálním stopařovo zoufalstvím. Ale to, co se dělo, bylo naprosto neskutečné. Jednak jsme nestáli nikde déle než půl hodiny, ale jen díky tomu, že v daném místě nejezdila téměř žádná auta. Na druhou stranu jsme cca 200 km přes tyhle dvě země jeli třinácti auty, takže jsme si docela procvičili skládání báglů do auta a naopak. Taky se mi podařilo na posledním stopu nechat cepín. Naštěstí to byly z Fiesche jen asi tři kiláky do kopce, takže jsem si i trochu zaběhal. Cepín jsem našel.
Suma sumárum, nějakých těch 750 kilometrů jsme jeli 25 auty a cesta nám trvala tři dny, v Rakousku jsem v autě vytratil nůž, s Můcou jsme si dali nějaké to kafe, něco jsme snědli a vypili a v Disentisu (CH) jsme si dali každý jedno korneto. Evce s Ujem trvala cesta o den déle a v Rakousku zaplatili společně 70 DEM pokuty za stopování na dálnici. No nic, dost bylo povídání o cestě a nyní co a jak.


V sobotu ráno (tedy zhruba o půl druhé - abyste rozuměli, ve 13:30) jsme vyrazili. Vyráželi jsme od nádraží, kteréžto je ve výšce cca 1050 m. A šli jsme do kopce, potom nahoru do kopce, dále do kopce, potom kolem potoka dále do kopce, pod lanovkou nahoru, až jsme něco málo po čtvrté hodině došli k mezistanici lanovky (2212 m) z Fiesche, kterou používají jenom mastňáci, protože nemají na to, aby ten kopec vyšli, a mají na to, aby tu lanovku zaplatili, na to jsme zase neměli my. Kromě mastňáků jezdili na mezistanici nebo až na Eggishorn také padáčkáři a rogalisti, kteréžto omlouvám, neboť jak rogalo, tak padák přeci jenom něco váží a kór rogalo se asi blbě nosí. Jezdilo jich tou lanovkou tolik, že přes den nebylo téměř skrz křídla a padáky vidět na nebe.
Po krátké přestávce jsme pokračovali, tentokrát téměř po rovině nebo místy i z kopce. Tak jsme si to užívali asi hodinu, načež začalo krápat, za chviličku přestalo. Začalo lít (byl to asi jediný déšť, který nás za těch zhruba dvanáct dní našeho putování zastihl). A kde se vzala, tu se vzala chaloupka (skoro perníková (tedy spíše vzhledem a podle našeho odhadu i trvanlivostí, než materiálem)), a tak jsme se tu usídlili. Přeci jen nová střecha (zdála se) a postel ze zdravých prken (sice na nich ležela docela slušná vrstva (myších (?)) bobků, ale tu jsme s Ujem uklidili). Spalo se taky dobře, jenom, když se člověk prudce pohnul, tak to dělalo trošku kravál. Vyspali jsme se.

Ráno jsme pokračovali. Hned z prvních kroků mi bylo jasné, kolik uhodilo. Spal jsem sice dobře, ale asi se začalo projevovat to, že jsme cestou do Švýcar téměř nejedli. Naštěstí se hned po ránu nešlo tolik do kopce a pořád se bylo na co koukat, takže zatímco se kamarádi poměrně často kochali, mohl jsem ?nabírat? (cha, cha) síly. Tak se stalo, že jsme se dostali ke Grosseraletschgletscheru, největšímu ledovci v Alpách, který jsme museli nějak přejít. Čekal jsem, že bude velký, ale to co se tam válelo po podloží, ten flák ledu, to bylo něco. Takže maličkost, přeskákat pár trhlin, nachodit po ledovci tak třikrát tolik, než byla jeho šířka, a nakonec se přeštrachat přes boční morénu, příp. suť na protějším úbočí, nám ukrojila ze dne asi dvě hodiny.
Teď už nám zbývalo jen najít cestu údolím, zprvu opět po suti na moréně (tentokráte ale čelní) a dále po téměř plochém ledovci. Jeho plochost ale netrvala věčně. Už jsme dokonce viděli cíl našeho dnešního putování (chatku Mittelaletschbiwak (3013 m)) a říkali jsme si, že tam budeme za chviličku, ale ono to jenom vypadalo. Sklon se začal zvyšovat, místy jsme šli spíše jen po firnu než po ledovci, místy jen na holé skále (zvláště kolem vodopádů jsme si to užívali). A došli jsme k místu, kde se stopy rozdělovaly. Mucánek šel vpravo, zbytek jsme šli rovně. Mucan byl nahoře u boudy dříve asi o dvacet minut. Nás to zavedlo kousek dál pod skály, nějak nám nedošlo, že by se taky daly obejít nebo co, a tak jsme vykonali malou lezeckou vložku. Nic těžkého maximálně tak trojkové lezení. Ale s dvaceti kilogramy na zádech - včetně nákladu, nad jehož upotřebitelností jsme mohli a také diskutovali (stany) - a bez jištění. Zvláště Evce se to moc líbilo. Já jsem si taky, tradičně, hodně sprostě zanadával (na rok mám opět vystaráno). Takovéto správné, jak Můca říká, ?do ščany.? Ale co, byli jsme na konci. Teda jenom pro dnešek. Vzhledem k mé ?formě? jsme se ?rozhodl? (tahle formulace je tu schválně) že další den bude aklimatizační.


Ráno jsem na tom byl ještě hůře než večer, v noci jsem téměř nespal (v chatě bylo strašlivé horko), motala se mi hlava, takže na den předtím naplánovaný výlet na Dreieckhorn (3810 m) vyrazila děcka beze mne. Poté co odešli, jsem konečně pořádně usnul a spal asi čtyři hodiny v kuse, což mi udělalo náramně dobře. Ostatním se mne taky zželelo, takže došli pouze kousek nad sedlo Aletschjoch (3614 m) a šli nazpátek. Vrátili se maličko před jedenáctou a od té doby jsme se flákali. A to tak, že naprosto. Mucánek ležel na posteli, měl zavřené oči a všem tvrdil, že nespí. Evka a Ujo taky leželi na postelích, měli zavřená očka, ale netvrdili, že nespí. Takže asi chvilkami spali. Já jsem seděl na židli u stolu, sem tam jsem něco ďobnul a přemýšlel, co všechno bych mohl dělat. Obrovskými pozitivy toho dne pro mne ovšem byly skutečnosti, že jsem se opět dostal do pohody, že jsme se skvěle večer najedli a že se mi podařilo zašít návleky a popruh na připevnění nákladu (maček) k baťohu. Šli jsme spát kolem osmé, na zítřek jsme naplánovali výlet na vršek Aletschhornu (4193 m).

Protože jsme ráno chtěli vyrážet o půl páté, vstali jsme ve tři čtvrtě na pět. Nicméně se nám podařilo o půl šesté zapínat mačky, navazovat se na lano a ve tři čtvrtě vyrážet. Navíc mí drazí kamarádi už cestu do sedla znali, takže věděli, že půjdeme do kopce, potom ještě více do kopce, potom mírněji do kopce, přeskočíme jednu trhlinu, potom půjdeme do kopce, potom přejdeme po sněhovém můstku druhou trhlinu, potom půjdeme do kopce a po hodině a půl dojdeme do sedla Aletschjoch. A taky viděli hřebínek, po kterém jsme pokračovali. I když Sluníčko docela svítilo, byl sníh ještě relativně tvrdý, takže jsem se skoro ani na těch převějích nebál (zato cestou zpátky...). Pročež jsme přešli přes hřebínek, na obě strany (tedy hlavně na severní) to byly parádní sešupy, a pokračovali po takovém krásném širokém svahu nejdříve do kopce, opět následovalo něco málo strachu při překračování trhliny a potom, jakbychtojenomsakrařek, do kopce, ale zato do pořádného, pročež jsme se dostali na takové krásné sněhové plató, ze kterého to už bylo na vrchol jenom kousek po takovém hezky exponovaném hřebínku. Nevím jak pro ostatní, pro mne to byl kousek velmi intenzivní, tzv. adrenalinový, zvláště, když mi v jednom místečku ujela mačka na šutru. No a najednou se hřebínek trošku rozšířil a nebylo už kam (však už to znáte) do kopce. Koukal jsem kolem sebe a lapal po dechu. Ne, že by mi výška dělala nějaké potíže, ale to, co jsme kolem sebe viděli, to byla paráda (komplet čtyřtisícovek Bernských Alp, na jihu Matterhorn, Monte Rosa, Mont Blanc a mnoho dalších, zkrátka fantazie). A fotili jsme, psali do vrcholové knihy a tak. A pak. A pak jsme šli dolů. A Sluníčko hřálo, takže sníh měkl a měkl i na onom krásném hřebínku s převějemi. No co. Přešli jsme ho nahoru, přešli jsme jej i dolů. A byli jsme na Aletschjochu. No a potom pěkně hupky dupky dolů k bivaku. Tam jsme byli zhruba ve dvanáct, o půl jedné. Uvařili jsme, posbírali věci a o půl třetí zaveleli vzhůru dolů.


Tam, kde jsme při cestě vzestupného směru měli problémy při hledání cesty, jsme byli v pohodě. Tam, kde jsme problémy neměli, to bylo opačně. Vyvrcholilo to při pokusech přejít Grosseraletschgletscher (poté, co jsme se rozhodli přejít ho podle rady průvodce trochu jinudy než jsme šli hore, tedy pod pásmem seraků), párkrát jsme vystoupili na nějakou bouli, abychom zjistili, že dále jsou samé óbrtrhliny, zkrátka že tudy to nepůjde. Tak jsme to zkusili asi třikrát a shodli se na tom, abychom šli zpět a zkusili to tak, jak jsme šli nahoru. Jenomže cestou jsme potkali naše spolunocležníky z bivaku a ti nám řekli, že cesta vede téměř přímo pod seraky. Trocha kličkování, pochodování nahoru a dolu, ale ta cesta tudy vedla. A tak se stalo, že jsme byli na druhé straně. Teď už zbývalo jenom trochu vylézt po skalách na chodník a potom k jezerům a k chatce, o které už jsem téměř na začátku psal. Ten den jsme nachodili skoro čtrnáct hodin. To se to spalo.


Ráno jsme se vybatolili opět ?brzy,? tedy zhruba v jedenáct. Za dvě a půl hodiny jsme byli ve Fieschi, kde jsme dokoupili chleba na cestu, dobalili věci, které jsme tu nechali a okolo čtvrté odpoledne začali stopovat. Ještě těsně po půlnocí jsme se s Mucánkem dostali do Lindau (hraniční německé městečko u Bodamského jezera) a tady jsme ráno oslovili nějakého Zdeňu Fridricha, kamioňáka od Hodonína, kterýžto nás dovezl až na Rabí, kde jsme do dalšího dne počkali na Evku s Ujem. Ti dva s Mucánkem to ještě v pátek oslavili na Rabí, já jsem je sobecky opustil a jel k domovu.

Malé resumé:
- vrátili jsme se živí a zdraví;
- expedice se konala od 23. července do 2. srpna 2001;
- byli jsme na druhém nejvyšším kopci Bernských Alp - Aletschhornu - vysokém 4193 m, přičemž jsme vyráželi z 1050 m a do této výšky jsme se i vraceli, vše po svých, valnou většinu doby jsme se pohybovali mimo značené chodníky, na vršku jsme byli téměř sami, po nás se tentýž den nahoru podívali jen čtyři další člobrďánkové;
- chytli jsme skvělé počasí, za celou dobu zapršelo snad jenom jednou, z Aletschhornu byla fantastická dohlednost (přes 100 km) na všechny světové strany;
- na Aletschhornu jsme potkali horolezeckou babičku (náš odhad věku se pohyboval okolo šedesáti let);
- nevím jak ostatní, ale mám nové koníčky: chůze po moréně (zvláště, je-li kryta relativně jemnozrnným materiálem), skákání přes trhliny, dlouhodobé zdržování se na hřebeni s převějemi, držení hladovky v průběhu stopování apod.;
- už se těším na nějakou další podobnou akci.

Ďuro

Moc bych chtěl poděkovat:
rodičům nás všech, Jirkovi Suchému, panu Kwasniakovi, Zdeňovi Fridrichovi a vůbec všem, kteří nás vzali do auta a kousek popovezli



  Dnešní datum: 19. 07. 2019   Powered by Michal Jeníček, JeníK, phpRS a lightbox