Nevím, jak vy, ale já, když moc dlouho sedím na zadku doma, či v Praze (kde mi není až zas ?tak blaze, ačkoliv je tam všechno oukej a všechno je tam kůl? ? asi mám blbý džíny nebo mobil?), začínám být poněkud nesvůj a roupama nevím coby. Tentokrát stačilo uplynout jen asi 10 dní od našeho návratu ze Slovenska. Zkrátka poté, co Jirka obhájil a Irča se zapsala, sbalili jsme šest meruněk, hruškovici a Mucánka a jednoho pozdně záříjového rána jsme vyrazili vlakem směr Lindau, tradičního to ?Aufbrechenpunktu?.
Cílem naší cesty byla oblast námi ještě neprobádaná, v našich cestovních mapách značena bílým polem a nápisem ?Tož tady jsem...taky nebyl?. A jelikož mapy netvoříme jenom my, našli jsme ji i jinde pod názvem Engadin. No, řekněte sami: Kam by se v takové oblasti dalo vydat?
калинджи
My jsme nevěděli, a proto jsme si na koleji hodili šipkou. No, a ta se zabodla přesně do místa s názvem Piz Bernina (4049 m n. m.). Teda?před tím se zabodla do?ehmm?pozadí kolemjdoucího studenta (házela Irča), ale to jsme po krátké (ale bouřlivé) debatě zavrhli. Konec konců by to nebylo nic nového, jsme tam skoro furt. карри
Pro méně zdatné geografy se jedná oblast s názvem Rätische Alpen (italsky Alpi Retiche), nejzápadnější to část východních Alp, tedy na východ od Rýna. Přiblížím-li ještě, tak kousek od města St. Moritz. Piz Bernina je z nich nejvyšší a je to jediná čtyřtisícovka ve východních Alpách. Ale to jen tak, aby řeč nestála.
Cestu jsme prospali, prokecali, projedli nebo propili a najednou nás vlak vyplivnul na hlavovém (to slovo jsem pochytil právě během cesty) nádraží v Lindau a nelenivše vyrazili jsme na stopa. Dvojice byly jasný už předem. Jelikož jsem na takovéto expedici vždycky stopoval s ženskou, nechtěl jsem své návyky měnit. Nikdo nebyl proti, tak jsme jeli.
Stáli jsme s Irčou asi 10 minut, když v tom nám zastavila krásná stříbrná limuzína. Řidič, francouzkého původu, byl velmi vstřícný a navrhl nám, že nás odveze až do Pontresiny, tedy na konec naší cesty. Radostí jsme povyskočili a plni optimismu jsme nasedli. Už stačilo jen říct: ?Jean, Pontresina? a jeli jsme. Cestou jsme popíjeli naprosto čerstvě hotové, vynikající Beaujolais a příjemnou atmosféru dotvářela hudba Straussových valčíků v jejichž poklidném tempu jsme ujížděli směrem k jihu.
Promiňte, nějak jsme se zasnil? Asi po dvou hodinách stání nám konečně kdosi zastavil. Naše počáteční radost zkazil oznámením, že jede jen do Bregenzu. No, alespoň něco. Dotyčný nás vyhodil v centru města. Popošli jsme k nejbližší křižovatce a zde nás čekalo další zklamání. Jirka s Mucánkem tu byli taky. Nic proti, ale přece jen to byla konkurence.
A tak došlo na nože?.
Z boje jsme vyšli jako vítězové. Pravděpodobně díky Irče (a jejímu reprezentativnějšímu vzhledu) jsme odjeli jako první. A tentokrát až za Chur, na odbočku z dálnice u Thusisu. Noc byla tmavá, chladná, vzduch byl prosycen vůní čerstvých kravinců?
Další den to bylo ještě lepší. Po hodině stání (teplota slušně pod nulou) nás vzal jakýsi člověk s A8. Až do Pontresiny. To byla jízda, ještě teď mám žaludek v hrudním košíčku. No, ale byli jsme téměř na místě. Nakoupili jsme, navštívili jsme dům horských vůdců a dostopovali jsme posledních 8 km až na místo srazu. Tím byla dolní stanice lanovky na chatu Diavolezza. Kluci tam ještě nebyli, na což jsme si už ale za ta léta zvykli (řekl bych, že tato věta se jim asi nebude líbit). Nic méně, pravdou je, že dorazili až dobrých 7 hodin po nás, pochopitelně přesně v době, kdy jsme (teda spíš Irča) dělali večeři.
Úkol zněl naprosto jasně. Zítra dojdeme co nejvýš, tam přespíme. Další den dojdeme co nejvýš a když to ještě nebude vrchol, tak tam opět přespíme a další den?nuda, nuda, šeď, šeď. No, tak jednoduché to zas nebylo, mimo to jsme nevěděli, jaké budou nahoře podmínky. Poslední sněžení bylo před čtyřmi dny. Nicméně ráno bylo opět nádherné počasí a taky pořádná kosa. Ale už při prvních krocích do úvodního kopce jsme se poněkud zapotili. Ale jinak to šlo. Cestu pod lanovkou jsme si zpestřili testováním různých variant cest, abychom si po úspěšném shledání vylíčili své zážitky. Když jsme se doplazili k horní stanici, naskytl se nám úchvatný pohled na okolní velikány, jimž vévodila mohutná severní stěna Piz Palü a čtyřtisícová Bernina.
Mimoto ale pomalu začínalo být jasné, že se dneska moc dál nedostaneme. Vypadalo to tak, že maximálně jen na druhou stranu ledovce. Dál to alespoň z našeho pohledu nevypadalo na moc pěkných míst pro stany a bloudit v noci až k chatě Marco e Rosa se nám taky moc nechtělo. Ikdyž já jsem si ze začátku myslel, že by se to jako i dalo. Nakonec moc dobře, že jsem zůstal s tímto názorem osamocen. K tomu, že jsme se pak další dvě hodiny váleli u chaty na sluníčku přispěla i rozmluva s jedním, asi místním, horalem. Mimochodem se zmínil, že ?Fortezzagrat ist kein Problem, Problem könnte das Berninagrat sein?. Tato informace nás trochu uspokojila, protože Fortezzagrat, jako skalnatý hřebínek, vypadal, že by mohl být ?zajímavý?. Vrcholový hřeben z vedlejšího na hlavní vrchol Berniny nám (teda alespoň mě) přišel ještě příliš vzdálený. Nicméně jsme odpoledne sešli k ledovci, kde jsme u boční morény zakloubili. Dokonce tu vzniklo i malé hrazené jezírko, takže vody bylo dostatek. Z morény byl úžasný výhled odkud jsme se úporně snažili rozlousknout tvrdý kaštan nejideálnější cesty. Zkrátka pohoda dřez. Jen Jirka se netvářil moc nadšeně. Nějak mu nebylo úplně dobře. Ještě malá poznámka: Na chatu kolem poledne dorazila také skupina pěti Slováků, kteří chtěli dojít na chatu Marco e Rosa, tedy cíl naší zítřejší cesty. Den jsme zakončili lehkým bouldříkem na místních, ledovcem přinesených šutrech a po vydatné večeři a tradičnímu kolečku pod hruškou, se i Jirkovi udělalo o poznání lépe.
Uprostřed noci mě probudí jakýsi zvuk. Po chvíli mě dojde, že ho odněkud znám a po další chvilce mi doteče, že je to budík. Chvíli nadávám, Irča vedle se hned přidá. No, co se dá dělat, do práce, nejsme tu na borůvkách, že? Anebo jo?...Otevírám stan a rozhlížím se kolem sebe. Nemohu uvěřit svým očím. Rázem zapomínám, že jsem před chvílí ještě nadával, a v němém úžasu koukám kolem sebe. Dostávám novou chuť do všeho, protože to, co vidím kolem sebe, je prostě naprosto a neskutečně tak....
...husté, že by se to dalo krájet. Krajně nespokojen zase zalézám do stanu. Po krátké dohodě, kdy mezi námi panuje nezvyklá shoda se rozhodujeme chvíli vyčkat. Přece jen, koncem září a při neznalosti cesty je potřeba si všechno pořádně promyslet...
Kolem půl osmé vstávám a jdu se podívat na morénu. Výhled je o poznání lepší, cáry mlhy dodávají tu správnou ranní atmosféru. Asi bych vyrazil. Irča už je taky venku a je za. Mucánek též. Jen Jirka se pořád nějak necítí a předstírá nemoc. Ten si to taky dokáže naplánovat, pacholek jeden! Přesvědčuje nás ale, ať vyrazíme sami, že na nás počká. Tím je vykonáno rozhodnutí, takže po vykonání potřeby a po snídani balíme věci a vyrážíme. Jen ta půl desátá není opravdu moc brzká hodina. No, počasí se lepší Fortezza ist kein Problem, tak co...
Škrábeme se i s Jirkou na boční morénu a poté, už bez Jirky scházíme, teda spíše sjíždíme a padáme na ledovec. Teď teprve je vidět, jak to zatraceně zkresluje. Bože, jak je ten Jirka nahoře najednou maličký.... Tempo, které ale vzápětí nasazujeme by určitě bylo dost i na ty šedesátileté babičky, které nás jindy s jistotou převálcujou. Jirka se i nadále zmenšuje (už bylo načase), nehledě na to, že aby nás mohl pozorovat, musí čím dál víc zvedat hlavu (et vice versa). Vyčasí se nakonec docela počasilo. Svinko sluní, ale nníh setaje, nakže se teboříme. Kolem půl třetí se dostáváme pod ?skalky? na Fortezzagrat. Měníme pořadí na laně a já se tímto posouvám do čela a chystám se na první lezečtější délku. Tváří se dost pohodově, mrcha, ale s malými obtížemi ji zdolávám a snažím se vytvořit něco jako štand, abych dojistil Mucánka a Irču. No, štand ? jeden malý, nízký hrot a smyčka holt musely stačit. Je tam ale dost málo místa, a tak Mucánka hned vysílám dopředu a Irču nechávám 2 metry pod sebou. Múca se vcelku odvážně pustil do mixového kuloárku, který taky ze zdola vypadal vcelku pohodově, ale... Začíná nám pomalu docházet, že Fortezzagrat zas tak kein Problem nebude...Mimoto jsme tři na jedno 36m dlouhé lano již pochybné kvality. V duchu se modlím, aby Mucan nespadl, nebyl jsem si 100% jistý ani lanem, ani jištěním (jištění je jistota). Ten ale opět nezklamal a svojí nezaměnitelnou technikou ?kolena lokty, zuby? dolézá do malého sedýlka, kde objevuje nejt. Dočasná chvilka dočasné jistoty. Ale jinak dost dobrý začátek. Další délku lezu raději ze začátku bez batohu a vyrábím si jedno postupové jištění. Aspoň je tam jakástakás skoba. Zbylé délky už jdou v pohodě, střídáme se s Mucánkem, a začínáme si to vychutnávat. I Irča se tváří spokojeně. Jen nám to přece jen trvá ve třech dost dlouho, takže na ledovec zase dolézáme až někdy kolem půl sedmé. Suma sumárum: 7 délek, pohodové mixové polezeníčko, v průvodci píšou II UIÁÁÁÁÁ. Já bych to ale vzhledem k podmínkám (nejspíš víc ledový, než v létě) viděl tak za III. Jak jsme ale později zjistili, cesta nevede úvodním kuloárem, ale kousek vpravo, kde to je jednoduší a hlavně zajištěný. To jsme ale zezdola neviděli a zřejmě to nevěděli ani ti, kteří šli před námi a po jejichž stopách jsme šli. No, snad příště.
Nahoře jsme kromě pokročilé denní doby zjistili, že zmizelo sluníčko a začalo sněžit a foukat. No nic, bivakovat tu moc nešlo, na chatu snad něco přes dvě hodiny, tak zkrátka půjdeme. Cesta pokračuje traverzem pod masivem Bellavisty (nejvyšší ?hrb? má 3922 m). Jen abychom tou oblastí, která je v průvodci popsaná jako ?nebezpečná kličkovaná mezi trhlinami? šli ještě za světla...Setmělo se ale velmi rychle (přece jen, konec září) a počasí se k tomu ještě zhoršilo. Irča se ale statečně rve na předním konci lana a hledá pomalu mizející cestu. V půl osmé je totální tma. Děláme drobnou pauzu na posilněnou a taky píšeme Jirkovi ?že jsme v pohodě a ať nám dá dvě hoďky.? Cestička zmizela kdesi pod vrstvou navátého a napadnutého sněhu. Opět se s Irčou prohazujeme. Odvedla pořádný kus práce. A konečně dochází na GPS. Teď jsme opravdu vděční za to, že jsme tam s Jirkou uložili souřadnice chaty. A taky děkujeme, už nevím komu, že máme skvělou švýcarskou mapu. S klasickou ?kompaskou? bychom si naprosto neškrtli. Takže teď alespoň víme, kterým směrem je chata a jak daleko a kde přesně na mapě jsme. Úkol zněl jasně. Najít asi 80 m široký pás mezi 500 metrovou propastí na jedné, a ledovou stěnou na straně druhé. Pak by měl následovat prudký sestup a za ním ona již výše zmíněná kličkovaná. Za normálních podmínek pohoda, viditelnost se ale zmenšila jen na dosvit našich ?ledek?. Metodou pokus ? omyl (těch bohudík moc nebylo) se snažím držet jakýsi směr. Radši fakt nechci vědět, co je vlevo nebo vpravo od nás. Dokonalá tma všude kolem si skvěle pohrává s naší fantazií. Skutečnost, jak jsme další den zjistili, byla ještě o kus zajímavější. Podle GPS se dostáváme téměř do 3800 m. Počasí je čím dál víc drsnější. Nálada klesá a nebezpečně se přibližuje okolní teplotě. Přecházím přes trhlinu po velmi nejistém mostě. A za ním? Vede to kamsi dolů. Že by? Kousek scházíme a dostáváme se lehce do závětří a před námi se opět vynořuje něco jako vyšlapaná cesta. Že by záchrana? Nepropadejme žádné naději, z nejhoršího jsme totiž uvnitř. Kličkovaná mezi trhlinami je opravdu epesní. Bohudík jsme stihli ještě poslední zbytky cesty, jinak tam bloudíme ještě dnes.
Již opravdu na pokraji svých sil balancujeme nad obrovskými propastmi, na jejichž dno nelze dohlédnout. Mosty, po kterých přecházíme, jsou ostré jak břitva. Už skoro ani nevěříme, že bychom mohli přežít a čekáme, kdy se nějaký most i s námi zřítí do bezedné hlubiny. Stále v nás ale doutná ohýnek naděje, stále ještě žijeme....Na chvíli pozvednu hlavu a...světlo...a blíží se...jsme zachráněni!!!
O pár minut později k nám doráží zachránci z nedaleké chaty a gratulují nám k velkému horolezeckému výkonu. Až do setmění sledovali s obdivem a uznáním náš boj se skálou a ledem. Odměnou nám byl výborný svařák, teplá sprcha, výborná večeře, svařák, grog, svařák, grog, jakož i luxusní nocleh. Vše samozřejmě jako pozornost chataře. Ten večer jsme usínali s pocitem vítězů. Kdy? To si fakt nepamatuju.
Něco bych se sebou měl dělat, ta fantazie je šílená, už ani skoro nevím, co je skutečnost a co je výmysl.
Ale něco nebyl jen výmysl. Světlo se opravdu objevilo. Sice se nepřibližovalo, ale náladu pozvedlo. Když jsme k němu došli, zjistili jsme, že jsou to oni Slováci, kteří vyráželi den před tím z Diavollezy. Včera tu bivakovali (také po zdržení ve Fortezze a po nočním pochodu) a dneska dolezli na vrchol. Vrátili se pro stan, že dojdou pak zpět na chatu Marco e Rosa, ale ve vánici a tmě už nenašli cestu zpět, a tak se nevyhnuli druhému bivaku zde. Nepokoušíme se tedy o nemožné a za stále nepříznivého počasí stavíme stan. Útočiště, které nám poskytuje, je pro nás za dnešek dostatečnou odměnou.
Jen to bylo trochu sendvičoidní. Tři lidi s batohama ve stanu pro 2 (výrobce udává 2-3, ale mám o tom jisté pochybnosti ? i při svojí výšce). Alespoň nám nebyla zima. A že asi mrzlo. No, aniž jsme se nějak museli domlouvat, rozhodli jsme se, že vrchol asi zabalíme a budeme se spíš snažit dostat co nejrychleji dolů. Ono to bylo docela na morál, tak už jsme to dál nechtěli pokoušet. Jediný, co se nám nechtělo, bylo scházet stejnou cestou dolů, nebyli jsme si jisti slaněním Fortezzy za pomoci 36-metrového lana (když to člověk ještě musí složit napůl...). Rozhodnutí tedy padlo, a to, že se pokusíme sejít od chaty do Itálie a celý masiv pak obejít zpět na Passo del Bernina. Skvělý plán, alespoň to nebude tak jednotvárné. Za pomoci technologií 21. století seznamujeme s našim plánem i Jirku (mimochodem, asi si včera taky docela ?užil?, tímto se mu tedy za protrpěné útrapy ještě jednou omlouvám). Nicméně se opět vytáhnul, protože nás už včera seznámil se všemi krizovými telefonními čísly a SMS zakončil s tím, že teda čeká do 22 hod ? viva mobilní technologie!!!).
Počasí se vcelku umoudřilo, sem tam mlha, nesněžilo a když se to rozfoukalo, tak jsme fakt nevěřili svým očím kde to jsme a kudy jsme to včera prošli. A taky pod čím jsme spali ? takový séraky jsme ještě neviděl ? ledový paneláky, teda spíš nějaká moderní architektura ? jen to popadat.
Vyrážíme před desátou ? opravdu jsme opět nespěchali. Slováci zůstávají a prý vyrážejí dolů Fortezzou. Napadá mě, jestli se s nimi spojit, ale je jich 5 a lano mají ještě kratší než my. Tož to raději ani ne.
Oproti včerejšku je viditelnost o poznání lepší, i když nás občas obklopí mlha. Za 40 minut jsme ale na chatě. Ta je naprosto prázdná, a tak zalézáme do útulného Winterraumu. Zde vaříme, užíváme si sluníčka, které mezitím vykouklo a promýšlíme další strategii. Cesta má scházet po prudké a dost lámavé skále a-la via ferrata asi 300 výškových metrů na ledovec. Tož vzhůru dolů. Je něco kolem poledne, máme co dělat. Jenže ouha ? asi po hodině sešplhávání po řetězech tyto najednou končí. Jsme uprostřed stěny. Hledáme cestu. Po chvíli se mi podaří objevit na podezřele nestabilní skále cosi, co asi dřív řetězy bylo. Teď nám teprve došlo, že kus stěny asi chybí. Dáváme to za vinu letošnímu extrémnímu létu, kdy se pravděpodobně utrhl kus stěny i se zajištěnou cestou. Scheiß....!!! Představuju si dole tu obrovskou ceduli ?Eintritt verboten? (teda spíš ?ingresso inconcesso?), nebo něco podobného. Nahoře ale nic takového nebylo ? proč taky, že? Všechno špatně, zpátky na stromy. Jdeme nahoru. Na chatě zjišťujeme, že nemá cenu pokračovat zpět přes Fortezzu, stejně bychom to dolů nestihli a zítra se půjde líp, bude to víc zmrzlé. Krom toho se nám Winterraum velmi zamlouvá, hlavně Irča je spokojená. Takže dokud svítí sluníčko tavíme vodu ze střechy a vaříme a pijeme a je nám moooooooc dobře. Na chatě jsme pochopitelně sami, z Itálie se sem nikdo nedostane a ze Švýcarska sem chodí akorát blázni...
Bezvadná noc, sice jsem toho moc nenaspal, nervozita přece jen zapůsobila. Na druhou stranu jsem si prošel každou délku Fortezzy, povzpomínal, kde všude jsou kruhy (nějak jsem si to ? u mě dost nezvyklý ? všechno pamatoval) a zjistil, že jediná délka, kde si nejsem jistý, že vystačí lano, je ta poslední (to jsme ještě nevěděli, že jsme ji nahoru šli špatně), což už bylo..chrrr..dobrý, když tak lano uvážeme natvrdo a necháme ho tam, chrrr. Stejně je poooooaaaaaatřeba koupit noooaaavýýýý, tak to snad nějak půůůůj....chrrrrrrrrr.
Nemám rád, když mě někdo, či něco budí uprostřed noci a obzvláště, když spinkám velmi sladce a v takovém luxusním baráku. Půl šesté. Opět tu padne cosi o borůvkách. Venku je buď jasno nebo mlha. A taky tma. A ještě větší kosa. Něco po sedmé nandaváme mačky a opouštíme naše skvělé útočiště. Zůstávají po nás jen malé (u některých větší), dočasné kupičky, které pomalu zafoukává sníh...
Vyrážíme. Počasí se ustálilo, naštěstí pro nás, na vymetené obloze. Jen to sluníčko není. Jsme v severní stěně. Koukáme dolů (jak se tam ten Jirka opaluje) a říkáme si, jak je tam asi teplo. Opět se podivujeme nad tím, co jsme prošli předevčírem po tmě. Vědět to dřív, bivakujem asi ve skále na Fortezze. Cesta jde pohodově, je krásně umrzlo (nevím, ale ?10 °C určitě). Po asi dvou hodinkách vycházíme konečně ze stínu severní stěny Bellavisty a docházíme k Fortezze. Předevčírem nám to trvalo skoro 4 hodiny. Tak, hin sa hukáže. Všechno naštěstí klape jak zdejší hodinky, lano všude stačí a co je podstatné ? drží. Takže opět rochníme blahem. Za další slabé 2 hoďky jsme pod hřebínkem. Začíná se ale lehce zatahovat takže neleníme a pádíme dolů na ledovec Vadret Pers. Přebíháme ho závratnou rychlostí a za chvilku jsme na místě, kde jsme naposledy viděli Jirku. A hlavně ? na pevné zemi!!! Počasí se docela zkazilo a k chatě Diavolezza stoupáme už v mlze. Kolem chaty je dokonale vyprázdněno ? skončila sezóna. Kupujeme jen pohledy a padáme dolů. 10 minut od spodní stanice lanovky a tedy od cíle naší cesty narážíme na Jirku. Vypadá, že nám chce vynadat, ale nakonec si vcelku uvolněně sdělujeme zážitky. Jirka taky podnikl výlety po okolí, vylezl si na dva kopce nad Diavolezzou. Jednak na Munt Pers (3207,1m) a jednak na Piz Trovat (3146 m) a taky si podle všeho pěkně užil (jó, taková klouzačka v suti je docela (v)zrůšo). Večer to na dlouhé postávání pod hruškou není (krom toho došla), dnešních více jak 2 km sestupu (a nějakých 450 výstupu) a hlavně zážitky předchozích dnů na nás začínají doléhat. Dobrou s kobrou, jak by řekla Soňka.
Konec. Hotovo. Šlus (vlastně Schluss). Jedem domů. 5 dnů po našem odjezdu napadlo v okolí Sv. Mořice metr sněhu.
Malé shrnutí na závěr:
Účastníci: Jirka, Mucánek, Irča, Michal
Kdy: poslední týden v září l.p. 2003
Oblast: Engadin (JV Švýcarsko, St. Moritz)
Kopec: Piz Bernina (4048,6 m n. m.) ? nakonec zůstala nepokořena, Jirka zdolal Piz Trovat (3146 m), a Munt Pers (3207,1 m), my jsme se dostali do ?třechosmi?.
Cesta: spodní stanice lanovky na chatu Diavolezza (silnice St. Moritz ? Berninapass) → Diavolleza → ledovec Vadret Pers → Fortezzagrad (5-7 délek, II-III. stupeň UIAA, mění se podle momentálních podmínek) → travers severních svahů Bellavisty (3922 m n. m.) → sestup mezi trhlinami a séraky pod věž Crast´ Agüzza (3854 m) → bivak (3580 m) → Rif. Marco e Rosa (3597 m, chata CAI) → neúspěšný pokus o sestup do Itálie → bivak na chatě → návrat stejnou cestou.
Vybavení: Vysokohorská klasika na ledovce, lano alespoň 50 m se bude hodit na Fortezzagratu, tady neškodí taky pár smyček a karabin navíc (v horších podmínkách se můžou na Fortezze hodit, jinak jsou tam nýty a kruhy).
Na závěr: viva mobilní technologie, GPS a kvalitní švýcarská mapa!
HOREZDAR!
Michal J.
P.S. Tady je doslovný přepis SMSek (tak si je zapsal JirkaK), které jsme si s ním vyměnili během lehce napjaté situace způsobené naším nočním pochodem:
Jirka ? úplně dole pod kopcem trnoucí strachem o to, co se děje o kilometr výše... (-:
Irča, Mucánek, Ujo ? pohlavek by zaslouživší trapiči... (-:
28. 9. 2003, 19:29 ? Ujo:
Jsme na bela,zatmime,dej nam 2 hod,pak se ozvem
28. 9. 2003, 19:33 ? Jirka:
Davam vam 2 hod,davejte bacha.
28. 9. 2003, 19:45 ? Jirka:
Tel.cisla: MarcoRosa +39342515370; REGA (letecka zachr.sluzba) 1414;zachranka 144;horska sluzba +41818524747.Snad to nebude treba.Drzim palec.Jirka
28. 9. 2003, 21:10 ? Irča:
CAU,MAME BIVAK 791234,138962,3580M.JSME V POHO,NALADA DOBRA,SPIME ZDE SE SLOVAKAMA.SCHAZIME PRES BERNINAPAS.FORTEZA JE KARBONKUL.PA PA
28. 9. 2003, 21:15 ? Jirka:
Dobra,zitra jdu dolu,cekam na zastavce ci v jejim okoli.Dobrou s kobrou.J
28. 9. 2003, 22:57
JESTE JEDNOU AHOJ,UZ JSME VE STANU A ASI JSEM ZJISTILA,ZE JSEM SI TAM U TEBE NEKDE NA KAMENI NECHALA FLISOVE PONOZKY (BEZOVE),ZKUS SE PROSIM PODIVAT.PA PA I.
...
29. 9. 2003, 16:22 ? Ujo: Zdar,cestaDoltJe400mPoRetezech.AsiSeLetosZritiloKusHory,cestaNepruchozi, museliJsmeSeVratit. SpimeVeWintrr.ZitraJdemePresFortezzu. OmlouvameSeZaPrutahy. SignalSpatny.
29. 9. 2003, 16:40 ? Jirka:
Hlavne davejte majzla.Ja jsem uz dole,udelam si vylet po okoli-asi uz po rovine,dnes jsem se malicko vybal na Piz Trovatu.Kazdopadne drzim palec.Tesim se...JiK