Před mnoha a mnoha týdny se stalo, že se sešla po deseti letech skupinka absolventů jedné ostravské obchodní akademie. Jak tak nostalgicky vzpomínali na bezstarostná léta středoškolského studování a především volného času, rozhodli se, že si po létech zopakují výlet na Malou Fatru. A že to mají Ostraváci, no řekněme za zadkem, bude to víkendová akce. Jak už to tak bývá nastaly problémy s výběrem termínu, nakonec byl stanoven dostatečně dlouho dopředu a členy expedice měli být Evka, Jiřík, Zuzka + Radek. No je jasné je, že termín zůstal, lidé se obměnili. Tak především jsme ostravskou komunitu narušili pražskou přítomností mé maličkosti a Honzy, přizván byl též Jeník z Olomouce, kterýžto měl leccos společného s dávnou výpravou na Fatru no a nakonec se přidala ještě Vlaďka, která zaskakovala za Zuzku s Radkem, aby zvýšila aspoň nepatrně procento účastníků absolventů výše zmíněné obchodní akademie.

Ty kdož znají Jeníka nepřekvapí, že tento zkrátil svou cestu nakonec jen na sobotu. Příležitost vrátit se ke svým milovaným ženským Kučerovým hnedle využil i Jiřík a tak jsme v noci ze soboty na neděli zůstali na hřebeni pod širákem ve čtyřech, tedy tři baby a jeden statečný medvědobijec Jan.

Medvědy nebylo třeba bíti, žádný se neobjevil, ani krávy na jejichž vyšlapané cestě jsme leželi, jen lesáci, možná i ochranáři se ráno vyvezli autem až na sedlo… Naštěstí nás jen zkontrolovali, jestli nás nezožral medvěď a nebola-li nám v noci zima a zmizeli v lese.

Koho by zajímala trasa našeho putování, tak ta vedla v sobotu stále dokopce a v neděli bylo každé dokopce následované skopcem, což se zejména Vlaďce s ovázanými oběma koleny vůbec nezamlouvalo. Závěrečné klesání do Vrátné doliny jsme si odpustili a mastňácky se svezli lanovkou dolů.

Ano, vyšli jsme z Terchové – Bílý Potok v zástupu prierodychtivých turistů husím pochodem Jánošíkovými dierami po modré nahoru a pak přes Velký Rozsutec do Medziholie a dále po hřebeni až na Velký Kriváň a zpět k lanovce. V Medziholie jsme davy na chvíli, přesně řečeno na noc, setřásli. Dopoledne jsme na hřebenovce potkávali jen malé skupinky, zpravidla Čechů, kteří se tu vynořili, ze svých spacích úkrytů, nicméně jak jsme se blížili k horní stanici lanovky, lidí v protisměru přibývalo a to vám povím, to byla přehlídka!! Oděvů, batohů bot, věku, objemu, vzhledu … Holt lanovka vyveze na kopec cokoli.

A proč že se v názvu objevila „kávovarna“?

Protože na vrcholu Velkého Rozsudce a dokonce i Velkého Kriváně padaly nejen výškové rekordy pobytové (v případě Honzika, který tak pokořil Sněžkový rekord), ale zejména výškové rekordy v pití kávy. Evka totiž našla ve svém batohu místo na překrásný malovaný, po babičce pressovar, pressovač, kávovar, anebo jak tomu u vás říkáte. Pak už jen mletou kávu, cukřík a malá mlíčka zo Žilina a pressové orgie mohly začít. Došli jsme tak daleko, že na Kriváni na kávičku padla poslední voda. No ale stálo to za to! Řekněte měli, už jste někdy na kopci 1709 metrů vysokém čerstvé presso s mlékem?