| šodúd VYPRAHLO - hlavní stránka | kde jsme byli |  

Hlavní stránka -> Kde jsme byli -> Slovensko 2002 - Nízké Tatry, Slovenský ráj, Vysoké Tatry -> Povídání

Vysoké Tatry 2002

Vydáno dne 30. 01. 2006 (5264 přečtení)
Autor: administrator | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek


Den první ? Cesta do hor
Odjezd byl posunut kvůli školním povinnostem na úterní ráno. Jelikož se tentokrát, podle slov některých, jednalo o ?masňáckou? výpravu (měli jsme k dispozici auta), jsme si tohle drobné zdržení mohli celkem dovolit.


Den první
Den druhý
Den třetí
Den čtvrtý
Den pátý паприка

Odjezd byl naplánován na pátou ranní ? což slabě řečeno je hodně brzy. Proto jsme se se Soňou rozhodli přenocovat na kolejích, abychom nemuseli stávat ještě dříve a složitě se trmácet MHD na místo odjezdu. Ušetřené minuty měly být věnovány spánku, ale když jdete spát kolem druhé, tak je v podstatě jedno jestli spíte tři hodiny či tři a půl.
Ze zalepenými víčky se pomalu přesouváme na parkoviště, kam kolem půl šesté doráží i Jerry. Seznamujeme se s autem, které nás má dovést až do nejvyššího pohoří Karpat. Je tma, většina pasažérů se nachází ve stádiu polospánku, tak se jedná jen o seznámení formální, tedy omezí se pouze na výměnu pozdravů a zběžné představení (červený Favorit se jmenuje KIM). Do malého kufru Favoritu narvat 4 batohy, karimatky, stany, spacáky atd. je přímo nadlidský výkon. Až několik silných bouchnutí s dveřmi umožní, že zámek pátých dveří konečně zaklapne a my můžeme startovat. Přesto přeze všechno jsme se Soňou vzadu zasypáni vrstvou čehosi, že na sebe sotva vidíme. Řízení vozu se ujímá Jerry, Jirka jako ?majitel? vozu zaujímá pozici navigátora. черный тмин

Startujeme. KIM hned ukazuje, že své řidiče nenechá ani na chvíli vydechnout. Když se podaří přední sklo osušit od zamlžení aspoň natolik, že Jerry vidí obrysy okolních paneláků opouštíme parkoviště. Leč ne hned. Při prvním pokusu najet na silnici míjíme odbočku a pokračujeme v projížďce po parkovišti. Před druhým pokusem žádá Jerry Jirku, ať mu řekne, kdy má odbočit. Vše jde jako po drátkách, blížíme se k zamaskované odbočce, Jirka řekne doleva, ale bohužel nečeká, že Jerryho provedení je rychlejší než blesk a vjíždíme místo na odbočku na chodník. Na třetí pokus se celé dílo daří a míříme na dálnici.
Cesta po dálnici probíhá bez problémů, KIM nezlobí, Soňa pospává, tma ustupuje, sluníčko pomalu vychází atd. Ve Velkém Beranově sjíždíme z dálnice, čeká nás plánovaná zastávka u Jerryho doma, ve Žďáru nad Sázavou. Kolem osmé či půl deváté již sedíme v malém ale útulném bytě a maminka Jerryho nám připravuje k snídani rajskou omáčku s knedlíky. Odmítám cokoliv jíst, přece jen můj žaludek se ještě neuklidnil po včerejší návštěvě nejmenované restaurace v centru Prahy. Bohužel jakékoliv pokusy o odmítnutí jsou marné. Nakonec mě Jerryho maminka ušetří a místo čtyř knedlíků mi dá pouze tři. Rajská je velmi dobrá a blahodárně působí na můj žaludek.

Jerry si vezme pár nezbytností, loučíme se a pokračujeme dále. Teď bych se chtěl zmínit pár slovy o KIMovi. KIMova převodovka je určená pro jízdu po dálnici (nemusí se moc řadit), ale nikoliv vhodná do města. Má jeden malý problém. Jakmile se řidič povolí plynový pedál, KIM chcípne. V praxi to znamená, že v každé křižovatce jsme museli alespoň jedenkrát startovat - to v lepším případě. V horším před námi někdo přibrzdil a museli jsme startovat i vícekrát. To by se jistě líbilo pánům policistům, kteří nás zastavili kousek za Žďárem na běžnou prohlídku. Žádný problém nenastal, tak jsme pokračovali dále. Jeli jsme napříč Českomoravskou vrchovinou směrem na Prostějov. Klikaté silničky, prudké kopce i zkopce a v neposlední řadě hustá mlha nám neumožňovala rychlejší se přibližování další plánované zastávce v Havířově.
Prudké zatáčky do leva způsobovaly jakýsi nepříjemný zvuk u levého zadního kola. Vysvětlení bylo celkem jednoduché. Více zatížený zadek než je obvyklé, způsobil mírné poklesnutí vozu, a tak levé kolo v zatáčkách drhlo o plastový podběh. Proč jenom levé a pravé ne, to se vysvětlit bohužel nepodařilo. Cesta pomalu ubíhala, zamlžená krajina nepůsobila nikterak optimisticky. Lehké navigační problémy nastaly v Prostějově, kde už to vypadalo, že k cestě do Olomouce využijeme cyklistickou stezku, ale nakonec nám to zákazová značka neumožnila. Za zmínku samozřejmě stojí také fakt, že Prostějov je plný křižovatek, a tak ač Jerry dělal co mohl, nevyvaroval se zhruba desítce chcípnutí, z nichž některá byla oceněna troubením ostatních účastníků silničního provozu. KIM by také rád někoho protroubil, bohužel ale přestala fungovat houkačka a dokonce i rádio.
V Olomouci jsme nabrali benzín a pak jsme již pokračovali víceméně plynule směr Havířov. Za hanáckou metropolí jsme zastavili ještě u jedné benzínky na záchod. KIM této kraťoučké přestávky využil k seznámení se s vedle stojící Lagunou. Tedy aspoň si to naše čtyřčlenná posádka myslela.. Přes Hranice, Frýdek či vlastně Místek jsme přijeli do Havířova. Tam nás již čekala paní Kučerová s řízečky. Tentokrát jsem již jídlo přijal bez jakýchkoliv námitek. V klidu a pohodě jsme si tak vychutnali toto báječné jídlo. Po obědě přišel dokonce zákusek. A tak není divu, že při pohledu z okna kde hustě pršelo, se nám vůbec nechtělo opustit tento ráj. Někteří dokonce navrhovali přespání v Havířově a pokračování další den..

Lenost nakonec prohrála, a tak jsme se znovu naskládali do KIMa a vyrazili jsme dál. Z Havířova je to jen kousek na hraniční přechod Mosty u Jablunkova. Dokonce se nám podařilo vynutit si na celníkovi i razítko do pasu, a tak nic nebránilo tomu, abychom vjeli na Slovensko. Počasí bylo vskutku hnusné - zamračeno a lilo jako z konve. Do toho se přidalo i smrákání a zakrátko jsme jeli opět ve tmě. Cestou jsme ještě jednou zastavili - v Carrefouru v Žilině. Nebyla to náhoda, že právě tam. Zpráva, že tam mají rohlíky za 60 slovenských haléřů se dostala i do Čech. Fáma to není, ale takto laciné rohlíčky tam zrovna neměli. Odpadli tak megalomanské plány Jerryho o nákupu 80 rohlíků. Po dlouhém vybírání potravin (vín) se nám přesto podařilo utratit cca 450 slovenských korun.
Mezitím se Jirkovi podařilo zprovoznit rádio, houkačku atd. Příčinou byla vypadlá pojistka. Ještě jsme u benzínky zakoupili dálniční známku a vyrazili jsme již konečně do Tater. Jízda kolem Váhu probíhala pomalu, jízdu brzdily nákladní auta a kamiony. Klikatá silnice a hustý provoz znemožňoval předjíždění. Tedy aspoň nám. Slováci si s tím vůbec nedělali velkou hlavu a předváděli jízdu naprosto bez pudu sebezáchovy. Šílenci!
U Liptovské Mary jsme najeli konečně na dálnici a kilometry nám začali rychle naskakovat. Za slabou půlhodinku jsme byli v Tatranské Štrbě. Ze Štrby jsme začali stoupat na místo srazu s Michalem, kousek od Štrbského plesa. 8 kilometrů do kopce zvládl KIM až na několik drhnutí kola o podběh bez problémů. Na parkovišti nás však druhá skupinka nečekala. Jirka si tedy pustil telefon - do té doby jsme ho všichni čtyři měli chytře vypnuté. Okamžitě Jirkovi přišla zpráva od Michala, že na nás čekají v Tatranské Štrbě v kempu. Tak jsme znovu nasedli a jeli zpátky. Kemp jsme našli bez problémů. Na začátku kempu jsme potkali druhou skupinku (Michal, Irča, Vašek a Lucie), jak si to zrovna šinou do hospody. Poslali nás dál do hloubi zavřeného kempu, ať si tam postavíme stany a přijdeme za nimi do hospůdky. S majiteli kempu byli dohodnuti, že tam můžeme přespávat. Mistrný tah. Stanování v civilizaci bez obav z napadení medvědů za nulové náklady. Zaparkovali jsme, postavili stany, připravili si věci na spaní a hned nato jsme vyrazili za zbytkem do hospůdky. Nastalo konečně šťastné shledání a bezprostřední líčení zážitků. Michalova skupina (nazývám ji tak podle jejího nejdůležitějšího člena = řidiče) se po Slovensku potloukala již od neděle, kdy v Ružomberoku nabrali Lucii (ta byla v zemi našich východních bratrů ještě déle). Pondělí strávili výstupem na Chopok, úterý nákupy v Popradu a výletem v Slovenském ráji. Za zmínku stojí hlavně nákupy v Popradu. Kvůli špatnému počasí se rozhodli strávit dlouhou chvíli porozhlédnutím se v tomto podtatranském městě. Z chvíle se stalo několik hodin. Důvodem byl obchod Rysy Sport. Velký výběr turistického a sportovního zboží analogický s českým Hudy Sportem. Nesmírně výhodné ceny batohů zvýrazňovalo přepočítání slovenských cen do českých a odpočet DPH. Tak se stalo, že Vašek si koupil velký batoh Tatran 80, Michal menší batoh Tibet 40, Lucie malý baťůžek a Irča šusťákové kalhoty. Suma sumárum zhruba 10 000 Sk.

V útulné hospůdce bylo krásně teplo, pivo Topvar či točená Kofola také nebyli špatné. Moc se nám do zimy nechtělo. Musím připomenout, že jsem v této době měl pravidelně pobírat každých 8 hodin tabletku Penicilinu (zánět zubu). Již v pondělí jsem s vědomím, že alkohol a Penicilin se nikterak nepodporují, zmíněné prášky vysadil a zánět v zubu resp. v dásni přestal ustupovat? Před spaním jsme pozorovali měsícem krásně nasvícené vrcholky Tater. Polojasno slibovalo dobré počasí na zítřek. Soňa nám v rámci tradice z výpravy do Západních Tater přečetla pár řádků z knížky Proč bychom se nepotili aneb jak se leze po horách. Po této literární půlhodince jsme zalezli do spacáků a naplno se oddali spánku.

Den druhý ? Výstup na Furkotský štít
Vstáváme poměrně brzy, chvíli po sedmé. Venku je zima jako blázen, nechce se mi z tepla spacáku. To si ovšem nemyslí Michal a odkazuje se na Vaškův teploměr. Ten naměřil minimální teplotu asi 2°C. Podle mě se o ničem jiném při této teplotě než o zimě nedá hovořit. Michal argumentuje tím, že před dvěma dny naměřili v noci ?7°C. Na druhou stranu jsem se tentokrát na zimu připravil poměrně slušně ? zakoupil jsem novou silnější karimatku a do Tater jsem si přivezl bederní pás ? podle mého názoru z nutrie. Ostatní klasifikovali můj elegantní bederáček jako bývalou část kočky?
Konečně vysvitlo i sluníčko (námi toužebně očekávané pěkné počasí se začalo naplňovat). Lehce jsme se nasnídali, sbalili jsme stany a všechno ostatní. Museli jsme konstatovat, že Jeníčkovic Felicie Combi je mnohem příhodnější auto k cestování, hlavně co se objemu zavazadlového prostoru týče. Ale jízda s KIMem je zase dobrodružnější a je s ním záruka, že jeho pasažéři se nikdy nenudí. A další historka nenechala na sebe dlouho čekat. Michal a spol. odjeli do Štrby pro benzín. My jsme se postupně nasoukali do KIMa. Řízení se tentokrát ujal Jirka. Opět nastal problém s viditelností z vozu, všechna okna byla bez výjimky okamžitě zamlžená. Při couvání se KIM rozjel a chtěl si zřejmě vyzkoušet své terénní schopnosti, protože vyjel z betonové cesty, mírně očesal vedle stojící smrček a pokračoval dále do svahu. Bohužel vysoký obrubník byl nad jeho síly? Výsledkem byla odlomená levá přední zástěrka a část podběhu. Naložili jsme zástěrku a vydali jsme se na Štrbské pleso. Cestu jsme již měli projetou od včerejška, takže proběhla bez komplikací.

Parkování na Štrbském plesu mě velmi překvapilo. Každý parkující dostane svoji garáž. KIM si opět postavil hlavu a při každém sebemenším poklesu otáček chcípnul. Nakonec jsme ho tedy radši do garáže zatlačili. Na prosluněném Štrbském plese jsme nabrali vodu a vydali se konečně do hor směr Mlynická dolina a Bystré sedlo. Bylo skutečně krásně a skalnaté vrcholky přímo vybízeli k focení. Prošli jsme kolem místního lyžařského stadionku se skokanskými můstky a začali jsme pomalu stoupat do doliny. Na Bystré sedlo (2314 m) nás čekalo převýšení 959 m (Štrbské sedlo 1355 m). Rychle jsme prošli lesem a podél potoka jsem stále stoupali výš a výš. Les se změnil postupně v kleč a od vodopádu Skok ( cca 1800 m n.m.) se objevovala vegetace ? hlavně tráva - jen sporadicky až vymizela úplně. Před vodopádem jsme potkali dvojici ochranářů, kteří si v závětří vařili čaj. Myšlenky na chození mimo vyznačené cesty se rázem nebo spíše na nějaký čas rozplynuly. Podél vodopádu jsme vystoupali po řetězech k prvním karovému jezírku ? Pleso nad Skokom. Následovalo lehké občerstvení. Jako obvykle na těchto zastávkách nám Lucka nutila kousky čokolády, což mě jako milovníku této pochutiny vůbec nevadilo. Stezka se pod nohami rychle vytrácela. Vedla už pouze po balvanech ? produktech skalního řícení z okolních zlověstně vypadajících štítů. Cestu jsme si zpříjemňovali fyzickogeografickými diskusemi na téma, jak ten či onen tvar reliéfu vznikl, či co to je za horninu. Co člověk to jiný názor. Ale pravda možná byla úplně někde jinde?

Bystré sedlo. Očekával jsem, že sedlo je výrazná zdaleka viditelná sníženina na horském hřbetu. Ve Vysokých Tatrách zdaleka ne. Stoupali jsme stále a žádná takováto sníženinka nebyla na obzoru. U předposledního z karových jezer ? Capie pleso - jsme na chvíli zastavili. Samozřejmě jsme se občerstvili (rozuměj kostička čokolády či sušenka) a také trochu přioblékli. Bylo sice jasno, ale foukal studený větřík. Mé hledání sedýlka pokračovalo, ale kolem dokola se tyčily všude skály. Pohled do mapy mi to rychle vyjasnil. Když má Bystré sedlo 2314 m a okolní hřbet jen o pár metrů více, tak nějakou výraznější vizuální sníženinu je bláhové očekávat.
Pokračovali jsme dále po žluté značce. Ta obešla napůl zamrzlé jezero a začala prudce stoupat přes sněhová pole kamsi nahoru. Jít po sněhu či po kamenech? Toť otázka! Ve sněhu jsme se bořili, kameny ujížděli a padali dolů. I za cenu padání sněhu za boty ? já a Vašek jsme neměli návleky - jsem zvolil první variantu. Nějakým způsobem jsem se dostal ze stezky a pokračoval kousek vedle ní. Pomalu ale jistě jsem stoupal výše a výše až se před mnou objevila trhlina v hřbetě ? jen pár metrů široké Bystré sedlo. Tam již seděl Jerry a kochal se okolními panorámaty. Po chvíli se po mě a Jerrym i ostatní vyškrabali do sedla. A začalo něco, co je zřejmě typické pro všechny vyhlídky na celém světě. Velký rozhovor na téma-co to vlastně vidíme. Nezávisle na sobě se do debaty pouštějí postupně všichni. - ?Kde je Gerlach?? - ?Tamhle vlevo.? - ?Kde vlevo?? ? No támhle vlevo, to velký placatý.? ? ?Jó, už to vidím a co je teda to před tím?? ? Jak před tím, před tím nic není.?- ?Ale je, takový dvě kozičky? ? ?Dvě kozičky, to je Vysoká, ale je tamhle napravo? ? ?Která je Vysoká, ta levá či pravá kozička?? - ?Vysoká jsou velký kozičky nebo malý kozičky?? ? ?Kde je Lomnický štít?? ? ?Vedle Vysoký.? ? ?A kde je Vysoká?? ? ?Není vidět teď ji zakryl mrak!? atd. atd. A to ze sedla je vidět na dvě strany?

Po půl hodině strávené pozorováním štítů, kdy se konečně shodneme na několika vrcholech, přijde někdo, který se celé diskuse neúčastnil a studoval mapu. Okamžitě se zapojí a obohacen novými poznatky rozhazuje rukama a vysvětluje, že je vlastně taky vidět Kežmarský štít a Slavkovský štít by vůbec neměl být vidět apod. Rázem je celá koncepce v troskách a nastává opět půlhodinová debata. Po hodince strávené v sedle a vyplněné hádáním se, o tom, co je vidět či nevidět se začneme dohadovat, co dále. Ti odvážnější z nás chtějí dobýt nedaleký Furkotský štít. Znamená to kousek se vrátit zpět, vylézt na hřeben a pokračovat po něm až na vrchol. Nejdřív to vypadá že půjdou jen 3 lidi a ostatní sejdou do Furkotské doliny k Wahlenbergovým plesům, ale nakonec se na Furkotský štít drápeme všichni dohromady. Výstup na hřeben je hodně dobrý - hluboký sníh nebo drolící se kamení, ale v obou případech prudký sráz. Sníh je přeci jenom bezpečnější a pomalu se prodíráme nahoru. Je to jen pár desítek výškový metrů, takže to zvládáme celkem s úsměvem. Po hřebenu už je to legrace a za pár minut se již připravuje vrcholová foto z Furkotského štítu (2403 m). Na vrcholu nalézáme pohorku a usuzujeme tedy, že se odsud dá slézt i na boso.
Každý dělá co se mu zlíbí. Lucie oslavuje svůj vrcholový rekord, někdo připravuje foťák a samospoušť, další po něm háží sněhové koule, někteří se i trefují atd. Prostě idyla na vrcholu. S Vaškem pokřikujeme na skupinku, která se nachází o několik kilometrů dál na Rysech, dokud nás Jirka neupozorní, že jsme v NP a zde si hodně hlídají turisty, aby chodili po vyznačených trasách a zrovna na Furkotský štít žádná značená trasa nevede?
Po půlhodince na vrcholu scházíme do Furkotské doliny. Opět dilema zda po skále či po sněhu. Vítězí klouzání se v rozbředlém sněhu. Za slabou půlhodinku se již vyhříváme na balvanech již opět na žluté turistické stezce a dopřáváme si malý oběd či svačinu.

Je čas pokračovat, a tak spíše poskakujeme než jdeme po balvanech kolem karových jezer dolů zpátky do civilizace. Tentokrát tu nezaznamenávám žádné rozpravy na téma Geneze tvarů místních velikánů, za to je cesta naplněna sněhovými bojůvkami. Jakmile člověk vidí sníh, tak mu to prostě nedá a musí z něho udělat kouli a pokusit se někoho jí trefit. Trefení se koulí někomu za krk ještě toto nadšení stupňuje. Obecně lze tedy říci, že dokud kolem nás byly aspoň zbytky sněhové pokrývky, tak koule lítaly vzduchem.
Na mojí žádost jsme odbočili z Furkotské doliny a vystoupali jsme si zhruba stovku metrů k chatě pod Soliskem (1840 m n.m.). Zpočátku se většině lidí protivilo jakékoliv další stoupání, už to vypadalo, že se rozdělíme, ale nakonec šli opět všichni. Chata pod Soliskem vypadala, že je zavřená, ale pohlednice nám tam prodali, takže jsem byl opět připraven poslat své babičce pěkný pozdrav z Tater. Slunce pomalu zapadalo a tak byl nejvyšší čas sestoupit zpět k Štrbskému plesu. Stezka vedla podél vleku po sjezdovce, takže to byl místy poměrně sešup, a tak kolena moc bolela. Cestou jsme ztratili Michala, protože zůstal pozadu (fotil). My jsme chytře sešli ze stezky a pak na něj čekali mimo ni, takže jsme se zákonitě minuli. Na lyžařském stadiónku si každý ještě zkusil jak chutná stát na stupni vítězů, a jelikož Michal stále nepřicházel, vydali jsme se kolem jezera k parkovišti. Jirka hovořil o tom, že když se vrátí 7 z 8, tak je to úspěch, Michalova sestra Irča byla přece jenom jiného názoru?
U parkoviště jsme potkali Michala, ten byl evidentně překvapen naším čekáním mimo turistickou značku. Na chvíli se ještě ztratil Jirka s Vaškem, ale nakonec jsme kompletní mohli vyrazit zpátky do kempu ve Štrbě.

Postavili jsme stany, uvařili večeři a vyrazili jsme zhodnotit den do hospůdky. Celý večer se diskutovalo o plánu na další den, ale k ničemu kloudnému se nedošlo. Počasí nevypadalo, že by mělo být tak ideální jako dnes, ale přesto byla varianta ?špatného počasí? poměrně v ústraní. Poseděli jsme v hospůdce zhruba do jedenácti a pak tentokrát bez čtení na dobrou noc jsme šli spát, únava po náročném dni se totiž výrazně přihlásila o slovo?

Den třetí ? Nezaprší a nezaprší?
Včera jsme viděli oblačnost, která se plazila přes Nízké Tatry. V noci na čtvrtek dorazila do Tater Vysokých. Někdy v noci začalo hustě pršet a nahoře v horách sněžit. Probouzím se kolem sedmé a podle pravidelného bubnování kapek do plachty stanu je mi jasné, že zřejmě hned tak nikam nevyrazíme, zavírám oči a usínám. Kolem osmé se již náš improvizovaný tábor probouzí. Ve vedlejším stanu je hodně veselo. Jerry s Jirkou si vytvořili ve stanu brouzdaliště a vyloženě si libují v mokrých spacácích. Následně zjišťují, že jejich stan se nachází v bažině a tedy není se, co divit. V dalších stanech není situace tak kritická, pouze Vaškův spacák navlhl více, než je zdrávo.
Déšť naštěstí zmírnil, takže balíme věci a vyrážíme. Jirka konečně odhaluje skutečnou funkci kompresního vaku na spacák, výborně se prý tak spacák ždíme? Přecházíme na tzv. ?deštivou variantu?. Nasedáme do aut a vyrážíme směr Starý Smokovec. Během cesty začne znovu dost lejt. Ve Smokovci máme nejdříve problém s tím, kde zaparkovat, ale poté již vyrážíme hledat nějaký obchod s potravinami. Na první pohled úkol jednoduchý, v praxi poměrně oříšek. Většina lidí je jaksi zaskočena rapidním zhoršením počasí a vůbec neví, co mají dělat. Za druhé, v celém týmu chybí osobnost, která by řekla, jdeme tam a tam. Tak stojíme na dešti a mokneme. Po rozkoukání a probrání se, nacházíme nejdříve směnárnu a následně i potraviny. Kupujeme snídani a pro majitele kempu ve Štrbě kořalku a bonboniéru. Hned jak se vykodrcáme z potravin nastává další tápání. Kde budeme snídat? Varianta ?Přímo před smíšeným zbožím? je zavrhnuta, a tak míříme na nádraží podtatranské električky, kde následně obsadíme čekárnu. Máme štěstí, je tam příhodný stolek akorát k posnídání.
Jirka, Michal a Jerry vyráží pro auta a my zatím rozvíjíme debatu na téma Koho vyloučíme? Je to reakce na popis soutěže, kterou jsem sledoval předešlý týden v televizi. Padají různá jména, ale nakonec téma jaksi zabředne do lehkého obžérství, které začne po návratu řidičů.

Venku stále prší, co tedy dále? Nezbývá nám nic jiného než Belianská jaskyňa. Kolem poledne tedy opouštíme nádraží. Ještě zaskočíme koupit nějaké pohledy do knihkupectví, a pak již zpátky do vozů. Za slabou půlhodinku přijíždíme na placené parkoviště, cca 20 min chůze vzdálené od jeskyně. Jsme tu asi o čtvrt hodiny dříve a to není zanedbatelné. Pokud bychom přijeli o plných 15 minut později, platili bychom poloviční parkovné. Několik minut sedíme zavřeni v autech, a pak odjíždíme na patnáct minut pryč. Nesmírně chytré. Pán v budce asi ještě dnes kroutí hlavou. Nápad, že budeme kroužit kolem parkoviště, rychle opouštíme a zastavujeme u místní restaurace, kde se žádné parkovné neplatí. Nějakou chytrou hlavičku (určitě to nebyl Vašek) napadlo, že bychom tam ty auta mohli nechat a neplatit tak vůbec nic.
Vyrážíme nahoru po naučné stezce k jeskyni. Jelikož nás tlačí čas, nestačíme si číst informační tabule, pospícháme a někdo dokonce i běží do prudkého kopce. Před vchodem do jeskyně se tísní několik desítek lidí ? bude tam pěkný nával. Obrovské kvantum lidí ? návštěvníků, trochu kazí celkový dojem z jeskyně. Jinak je to krasová díra jako každá jiná, přece jen nejsem poprvé v jeskyni a nějaký ten stalaktit mě neohromí. Jediné co mě šokuje je rozlehlost jeskyně. Žádné malé komůrky, ale rozsáhlé desítky metrů vysoké dómy. Průvodkyně je sličná, ale její výklad kazí hluk způsobený návštěvníky a randál jejích kolegů čistící jedno z jezírek. Prohlídka trvá něco přes hodinu, za niž zdoláme cca 800 schodů. Což je pro nás samozřejmě legrace? Jeskyni opouštíme mezi posledními a skvělou akustiku využijeme ke sborovému zpěvu písně Andulko, mé dítě. Krápníky (kvaple) nepopadali, takže to nebylo snad ani tak falešné.
Cestou z jeskyně se již zastavujeme u informačních tabulích a obohacujeme své znalosti o místní fauně, flóře či geologii nebo geomorfologii. Tedy aspoň někteří. Ti, co se neobohacují, se pokouší dohnat sličnou průvodkyni prchající z jeskyně. Naštěstí pro ni, je rychlejší a uniká. Přejdeme placené parkoviště a pokoušíme se na parkovišti pozdravit místního výběrčího, ale ten se před námi kdesi schovává. U aut se rozdělujeme. Soňa zrazuje KIMa a nastupuje do Felicie. Michal se svojí partičkou míří přes Smokovec zpátky do Štrby. Naše teď už ryze pánská trojice pokračuje do Popradu, obhlídnout Rysy Sport. Cestou do Popradu se oblačnost malinko roztrhá, a tak jsou krásně vidět zasněžené štíty. Sněhu tam napadlo asi opravdu dost, zítra bude hodně veselo.

Rysy Sport se nám podaří najít v celku rychle. Chvála druhé skupinky nebyla vůbec planá. I přes svůj nepříznivý finanční stav se rozhodnu koupit si nový batoh. Tatran si mě nezískává, mé srdce plane po červené Patagonii. Nastává velké dilema ? buď červenou 70, nebo modrou 80. Přemýšlím a nemohu se rozhodnout. A nejsem sám. Jirka neví zda koupit či nekoupit spacák, Jerry má podobné problémy s helmou. Ceny jsou příznivé, byla by škoda toho nevyužít? Blíží se šestá, obchod bude zavírat. Nejdříve se rozhodnu já, dám přednost velikosti před barvou a beru si 80. Nechávám si však otevřená vrátka, domlouvám se s prodavačem, že pokud budu zítra v Popradu (tomu ale moc nevěřím), tak mi ho vymění za červený. Večer totiž má přijít zboží. Jirka opouští od svého spacáku a nakupuje jakési expresky (horolezecká, jistě nesmírně potřebná záležitost). Jerry si vybírá termosku ale stále bazíruje nad tou helmou. Jelikož stále náš součet není 5000 Sk nutných k uznání odečtení DPH, tak k batohu přidávám ještě vařič. Už to vypadá, že Jerry si poveze ze Slovenska novou helmu, ale na poslední chvíli od nákupu odstupuje. Jerry platí kartou a téměř spokojení odcházíme.

Poprad se již ponořil do tmy, a tak nevidíme důvod v něm dále setrvávat. Nasedneme do KIMa a vyrážíme zpátky do Štrby. Vlivem tmy a špatného značení nejedeme přímo, ale přes Smokovec. V kempu na nás již ostatní čekají. Jakmile přijedeme, však odchází do hospůdky. Ke cti jim však je, že sebou nesou Jirky a Jerryho spacák na usušení. Postavíme zbylé stany a uvaříme si večeři. Vyjasňuje se a přituhuje, čeká nás mrazivá noc. Proto se v kempu dlouho nezdržujeme, najíme se a jdeme za ostatními do hospody. Jerry s Jirkou trvají na tom, že tam musíme zůstat až do zavíračky (24:00), aby se jim usušily spacáky.
Opět nastává jednání o tom, co zítra. Vítězství patří výpravě do Belianských Tater. Má to ovšem jeden háček. Musíme stihnout autobus z Tatranské Lomnice v 7 hod. Znamená to stávat již kolem šesté. Tak docela unavení popíjíme, posedáváme či dokonce pospáváme v hospůdce a čekáme až klukům uschnou spacáky. Vyzývám Michala na kulečníkovou partii a hodinový boj s koulema končí nerozhodně 1:1. V půl dvanácté opouštíme hospůdku a vydáváme se do mrazivé tatranské zimy. Opět zalézáme okamžitě do spacáků, není čas ani chuť na nějakou literaturu.

Den čtvrtý ? Stačí okamžik a vše se totálně změní
Před šestou nás probouzí budík. Po předešlých zkušenostech, jsem myslel, že můj spacák je již za zenitem své výhřevnosti, ale za jeho letošní působení v Tatrách ho musím pochválit. Bylo mi teplo a to minimální teplota v předešlé noci dosáhla ?3°C. Rozepnout tak spacák bylo ještě obtížnější. Venku tma, mráz a ve mně únava. Dlouho jsme se Soňou přemlouvali, abychom vstali. Když jsme se donutili rozepnout spacák, tak už bylo vyhráno. Museli jsme začít něco dělat, jinak bychom zmrzli.
Balení stanu bylo tentokrát hodně tvrdé. Předešlou noc stan zmokl a tuto zmrzl. Jeho chlad se samozřejmě rychle přenesl na naše ruce, které za chvíli měli stejnou teplotu jako okolní prostředí. Brrrr! No start dne nic moc, ale přece jen se nám podařilo všechno rychle sbalit a mohli jsme vyrazit. Dokonce i počasí vypadalo, že by dnes mohlo být k nám milostivé. V autě jsem si přebaloval některé věci v malém baťůžku a ani jsem si nevšiml, že jsme vyjeli nahoru k Štrbskému plesu. Pokračovali jsme dále na Starý Smokovec. Do té doby vše probíhalo bez problémů. Až pak se to stalo. Nejenom naše stany přes noc zmrzli, ale i některé úseky silnice?

Jedeme z kopce a před námi je mírná zatáčka doleva. Jerry lehce ťukne na brzdu, ale jelikož silnice je jako zrcadlo, tak nám zadek ujíždí, jdeme do smyku, vjíždíme do protisměru a narážíme v rychlém sledu nejdříve předkem a vzápětí zadkem do příkopu. Auto se ovšem nezastavuje, překlápí se přes střechu na pravý bok. A teprve teď končí naše jízda. Co nejrychleji opouštíme KIMa. Nejhůře je na tom Soňa ? je zavalena batohy. Ale i ona je v pořádku a v okamžiku je venku. Tím ale vše nekončí. Přibíhá k nám posádka druhého vozu. S úlevou sledují, že se nám nic nestalo. Jeníčkovic Felicie však nevyvázla o moc lépe. I Michal ztratil na ledovce kontrolu nad řízením, nešel však do smyku jako my, ale klouzal stále rovně až do zatáčky, kde narazil čelně do smrčku. Obě auta jsou nepojízdná. Na jednom místě a nezávisle na sobě ? to snad není pravda!
Přijíždějí policisté provedou první opatření. Když situaci omrknou a zjistí, že nikdo není zraněn, tak odjíždí. Čekáme na dopraváky, aby celou záležitost dořešili. Nastává uklidnění z prvotního šoku, vyndaváme z KIMa všechny věci. Dopraváci přijedou asi za půl hodinky a řeší s Michalem a Jerrym celou záležitost. Oba dostávají na místě blokovou pokutu 2 000 Sk. Společně s Jirkou odjíždějí do Smokovce sepsat protokol atd. Čekáme na odtah. Ten se objevuje zanedlouho. Poměrně sympatický padesátník nejdříve nakládá KIMa. Až po obrácení vozu na kola jsou vidět následky. Karosérie je hodně poškozená, KIM s největší pravděpodobností dojezdil. Velké štěstí měl Jirka na místě spolujezdce. Celá střecha nad jeho místem byla prohnutá dovnitř, rám dveří naopak ven. Nechtěl bych ani domýšlet, co by se stalo, kdyby byl ohnut také dovnitř?
Za slabou půlhodinku se odtahovák vrací a vyprošťuje Felicii ze stromu. Na první pohled je jen promáčknutý předek o půl metru do motoru, ale škoda půjde do desetitisíců. Ironií osudu je, že Michal trefil jediný smrček, který mu stál v cestě. Nalevo od něj byla deset metrů široká silnice a napravo rovná lesní cesta? Jsme domluveni s klukama, že se sejdeme u servisu majitele odtahovky v Nové Olešné. Vyrážíme pěšky (Vašek, Soňa, Irča, Lucka a já) na električku do dvou kilometrů vzdálené Tatranské Polianky. V Poliance máme pár minut čas, tak si stačíme koupit něco k pití.

Nová luxusní električka nás doveze pouze do Starého Smokovce, dál je však výluka a do Nové Olešné musíme náhradní autobusovou dopravou. U autoservisu na nás již netrpělivě čekají. Michal s Jirkou žhaví telefonní linky a čekají na instrukce z domova. KIM zůstává v servisu, zřejmě na náhradní díly. Pro Felicii si přijede odtahovka ABA a doveze ji do prvního autorizovaného servisu v Čechách (do Č.Těšína). Michal tedy zůstává s autem a čeká na odtah. Ostatní se vydávají na dlouhou cestu domů.

Loučíme se s Michalem (měli bychom se s ním setkat večer v Havířově u Kučerů) a vyrážíme na autobus směr Poprad. První autobus je natolik narvaný, že se do něj ani nepokoušíme vlézt. Druhý je taky plný, ale do něj se již namačkáme. V Popradě na nádraží se rozhoduje o tom, jak pojedeme dále. Moc variant není ? vypadá to na rychlík v půl čtvrté do Žiliny. Tak přichází moje chvíle a vyrážím společně s Jirkou do Rysy Sportu vyměnit batoh. Prodavač je sice udiven, že při tomhle počasí nejsme někde nahoře, ale batoh mi bez problémů vymění. Z obchodu vycházím jako vítěz s červenou 80 litrovou Patagonií. Z hlavní pěší popradské zóny si naposledy vychutnáváme pohled na Vysoké Tatry a s lehkým povzdechem se vracíme na nádraží. Mezitím se ostatním podařilo vymoci si skupinovou slevu (50 %) na jízdu do Havířova, a tak se nám cestuje o malinko veseleji.
Rychlík do Žiliny je dost narvaný. Cestu si krátíme vyprazdňováním zbytků zásob vína. V Žilině rychle přestupujeme na vlak směřující do Čadci. V Čadci na nádraží nám průvodčí sděluje, že pokud potřebujeme razítko na vrácení DPH, musíme si zajít na místní celní úřad. Proto necháváme ujet navazující spoj a začíná hledání slovenského celního úřadu. Ač jsme skoro na hranicích, je to problém skoro neřešitelný. Po zhruba půlhodince se konečně probojujeme do míst, kde bychom mohli uspět. Nacházíme pouze české celníky, s nimiž se moc nechceme bavit. Naštěstí oni s námi taky ne a dokonce nás pošlou ke správným dveřím. Tam ovšem nikdo není, snad za dvacet minut. Vracíme se tedy do nádražní haly a lehce večeříme. Po uplynutí 20 minut nastává další pokus. Slovenský celník na nás kouká jako na zjevení, co to po něm chceme. Razítko se dává přeci přímo ve vlaku! Takže opět jsme neuspěli, ale celník nám slíbil, že nějakého svého kolegu pošle za námi do vlaku.
Naděje na razítko tedy vzroste a skutečně chvíli po nástupu do vlaku směr Český Těšín dostaneme potřebná razítka. Pasové odbavení proběhne také bez problémů. Pohraniční policie si naštěstí nevšimne, že Lucie cestuje na propadlou občanku!

V Českém Těšíně znovu přestupujeme, tentokrát na osobák do Havířova. Nastává radostné setkání s Michalem, který mezitím, co jsme cestovali vlakem, stihl přesunout sebe i havarované auto do servisu v Č.Těšíně. Společně tedy cestujeme do Havířova.
Skupina 8 lidí obtěžkaná navíc batohy se tak pomalu blíží k bytu Kučerových, kde budeme hledat azyl na dnešní noc. Abych přiznal pravdu, moc se mi tam nechce, radši bych cestoval dále. Stejného názoru je Vašek či Jerry. U Kučerových se nám však dostane vřelého uvítání. To je podpořené fantastickou večeří. Smekám před kulinářským uměním paní domu. Ale to zdaleka není vše. Po večeři pokračuje paní Kučerová v gastronomickém koncertu, když přináší rakvičky se šlehačkou?

Zbytek večera trávíme v obýváku v družném hovoru s oběma rodiči. Samozřejmě neodolám a musím se pochlubit se svým novým krásným batohem. Sklízí samozřejmě naprosto oprávněné ovace. Jsme unaveni, a tak kolem jedenácté začne příprava na spaní. Včas zaplašíme zbytečné starosti paní Kučerové, kde budeme spát. Koberec v obýváku je přeci ideálním místem, kde se všichni vyspíme. Snahy umístit něžnější část naší výpravy někam na měkké lůžko, se nám podaří také rychle rozptýlit. Kolem dvanácté se již všichni upokojí a můžeme spát. Jen Michal ještě zlobí a otvírá okno, protože mu je ve spacáku horko. Je to magor!

Den pátý závěrečný ? Cesta vlakem
Vlak jede již v půl deváté, tak na žádné pospávání není čas. Skvělá paní Kučerová přichystá bohatou snídani. Bohužel si ji nestačíme moc vychutnat, protože rychle si musíme zabalit a vydat se na nádraží. Tedy ne všichni. Jeníčkovic mají v 9 hodin domluvenou schůzku s rodiči v autoservisu v Těšíně. Soňa také s námi nepojede, nechá se svézt s Jeníčkovými do Zábřehu, a pak se vydá do Šumperka.
Rychle naházím všechny věci do batohu a odcházíme. Byl by zázrak, kdybych tam ve spěchu nic nenechal. Ten se samozřejmě nekoná a u Kučerů zůstává můj malý baťůžek. (Tímto bych chtěl znovu poděkovat Soničce, že byla tak laskavá a dovezla mi ho do Prahy.)
Panu Kučerovi se nás zželí a vezme naší čtveřici autem na nádraží. Nemusíme tak absolvovat po ránu zhruba 1,5 kilometrovou procházku. Kupujeme lístky a po chvíli již nastupujeme do osobáku směr Ostrava-Svinov. Odtamtuď pokračujeme rychlíkem do Brna. Kam to jedeme? Já jedu za babičkou do Jindřichova Hradce, Lucie jede se mnou, bydlí totiž v Pejdlově Rosičce nedaleko stejného města a Jerry s Vaškem jedou domů do Žďáru nad Sázavou resp. do Budče. Vlak označovaný jako rychlík, moc rychlý není a cesta se dost vleče. V druhé polovině cesty máme kupé sami pro sebe a podle toho to taky vypadá. Konečně si můžeme sundat i boty. Tedy všichni kromě Vaška, to je opravdu silná káva. Možná je to také důvod toho, že do Brna vjíždíme jako jediní pasažéři v našem vagóně.
V Brně se rozdělujeme. Vašek s Jerrym jedou na Žďár a já s Lucií do Jindřichova Hradce. Moc nečekáme, vlak se za chvíli odjíždí. Rychlík nemá moc zastávek, ale také se dost vleče. S Lucií se ale celou cestu dobře bavíme, takže cesta přeci jenom utíká. Před Jindřichovým Hradcem toužebně očekáváme, že vlak třeba i omylem zastaví v zastávce Bednárec (to by se líbilo Lucce), Rodvínov (to by se líbilo naopak mě) či Jarošov nad Nežárkou (to by se líbilo oběma). Bohužel vlak pouze přibržďuje, ale zastaví skutečně až v Jindřichově Hradci. Koupíme si lístky na osobák, abychom mohli jet zase zpátky. Máme zhruba půl hodiny času, tak jdeme před nádraží, kde si Lucka v proslulém občerstvení Krmelec dopřává párku v rohlíku. Venku není nikterak pěkně, zataženo, vypadá to na déšť a vane silný vítr. Jdeme se tedy schovat do čekárny na nádraží. Ta je ale až neskutečně přetopená. Naštěstí v této místní peci jsme jen asi 10 minut a pak přijíždí motoráček a můžeme nastupovat.
S posledních sil baterky mobilu píšu rodičům zprávu, že se mě brzy mě dočkají a ať mě přijdou na zastávku přivítat. Bohužel, rodina se na mě vykašle a nikdo na mě na zastávce nečeká. Jsem zklamán, Lucie se mi směje. Loučím se s ní a vystupuji. K babičce je to cca 200 metrů a tak se vydávám na tento závěrečný pochod. (Rodiče se na mě úplně nevykašlali, mamka na mě čeká kousek za zastávkou.) Pak již nastává radostné setkání a první líčení dojmů?

Tak končí výprava do Vysokých Tater. Přinesla nové zážitky, nové poznatky a zkušenosti. Lucie si několikrát posunula své horolezecké rekordy, většina si z Popradu odvezla nový batoh atd. Přesto události předposledního dne zkalily celý výlet. Ten bude totiž navždy spjat s koncem poutě KIMa po českých či slovenských silnicích. Budiž mu země lehká!

Jerzy


  Dnešní datum: 14. 07. 2024   Michal Jeníček a šodúd VYPRAHLO 1998-2015