| šodúd VYPRAHLO - hlavní stránka | kde jsme byli |  

Hlavní stránka -> Kde jsme byli -> Velká Fatra se sněžnicemi na batohu -> Povídání

Velká Fatra 2002 - 2003

Vydáno dne 07. 08. 2005 (3777 přečtení)
Autor: Soňa | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek


V sevření vánočních kaprů, cukroví a pohádek jsem se už opravdu těšila na pohyb, hlad a potažmo i zimu. Cíl byl jasný - zimní přechod Velké Fatry. Nic jsme neponechali náhodě a zapůjčili jsme 8 párů sněžnic, abychom zahnali sníh. Celkem se nám to zadařilo, ale od začátku.

Vyrážíme na noc na 2. svátek vánoční každý z jiného koutu republiky, pouze sourozenci Jeníčkovic jedou ze stejné Orle. Pravda Vašek s Jerrym jedou oba ze Žďáru, ale Bc. VMzB startoval v Budči. Lucka vyráží z Rosičky, Mucánek putuje nejdále ze svého rodného stále neoplocené Bozkova (zaplaťpánbůh do té díry ještě nikdo nespadl, ale ony ty ostatní startovní obce na tom nejsou o moc lépe:), Evka jen přebíhá hranici z Ostravy a já prchám ze Šumperka. Tak, to bychom měli výčet účastníků.
Poměr osob opačného pohlaví byl na naše akce až překvapivě vyrovnaný. Hoši si nás rozebrali do stanů.
Ačkoli jsme cukroví nemohli ani vidět, každý měl výslužku, která byla křehká a bylo třeba ji sníst dříve, než se to v batohu rozdrtí, a tak jsme ochutnávali a chutnalo nám moc, také proto, že se vzorky byly pestré podle oblasti původu.
Cestovali jsem na dvě skupiny. K první skupině jsem se připojila v Přerově, kde se ohřívala a vyčkávala v kasinu, až dojedu vlakem, kterým budeme společně pokračovat. Sešli jsme se úspěšně, sama Vihorlatem v noci plném rozjařené silvestrovské nejen mládeže bych jet nechtěla. Zima byla třeskutá a předpověď hlásila inverzi, to budeme asi sbírat na Fatře kytičky.
Do Ružomberoka jsme dojeli přesně, tj. 4:38. Setrvání na nádraží jsme zavrhli a vyrazili za nočním životem města. Ve vlaku jsme spali jen si hodinku po velmi dlouhé a zábavné hře TETRIS aneb lehni si jak umíš. Ve městě to fakt žilo, před jedním krámkem jsme našli bednu housek a zmrzlé mléko. No, nechali jsme to tam, přecejen teprve na hory vyrážíme, a tak na tom ještě nejsme úplně špatně. Po procházce se vracíme na nádraží do útulné čekárny, která v pět otevřela a začala se zaplňovat, kromě standardních okupantů, podobnými existencemi, jako jsme my. Vyráželi do Nízkých Tater, nepřekvapilo nás, že to byli Češi, Slováci do těch svých hor tak masově jako češi nejezdí a navíc ne v takovém nepočasí. Poslední Slovák prý zahynul ve Vysokých Tatrách v 80. letech. Tak buď od té doby jsou zkušení a opatrní, nebo jich tam prostě není tolik.
Druhá skupinka dorazila Laborcem 5:28, taky načas, stěžují si na přetopené kupátko, ale prý to nebylo nic proti tomu, co jsme pak zažili na cestě do Prahy na Nový rok.
7:20 autobus do Liptovské Osady = dalších pár minut spánku -> rozlámanost člověka dosahuje maxima.

Nahodíme batohy a vyrážíme po silnici, sledujíce žlutou značku, jak jinak než do kopce. Pak opustíme silnici a vyrážíme na hřeben, tentokrát už bez žluté, cesta se větví mizí. Když na to přijdeme, že jsme někde jinde, vlastně nám to nevadí, protože všechny cesty vedou na hřeben, byť by to mělo být zamrzlé koryto prudké bystřiny, že? Na hřebeni jsme překonali nulovou izotermu a začalo být mokro. Cestou na Rakytov se začínají trhat mraky a cvakají spouště fotoaparátů. Na Rakytově dojídáme cukroví a kocháme se, dlouho se kocháme, jako bychom tušili, že naposled v tomto roce.
Scházíme do sedla a než jsem postavili tábor přišla paní Mlha s paní Zimou a panem Vichrem. Vaříme ze sběhu, zbylá voda a šťáva nám v batozích zmrzla. Před spaním ještě zahrajeme Trojnožku, a pak už jen vyčůrat, "odlomit" a pomodlit. Zubní hygienu jsme tuším vynechali, nebyl s námi Jirka Vybíral, a tak nás k tomu nikdo nenutil. Noc byla dlouhá. Ještěže tak, má kosa byla ráno velmi dobře naklepaná a ona taková práce zabere dost času, nicméně občas jsem i na chvilku zaspala. Můj spacák letos (2003) dosáhl plnoletosti, tak možná na zimní akce už je čas začít uvažovat o nástupci. Pak budu taky mít takový divný řeči o nutnosti se svléknout, jako měl ráno Michal, kterému Ježich nadělil novou Primu.
Ráno mrak nikam neodešel, kolem desáté se z mlhy vynořila banda Čechů s GPS a ptali se, zda jsou už na Gerlachu.
Sněžnice zůstávají na batohu, jdeme po stopách od bot, na hřebeni je sfoukáno. Cesta ubíhá od tyče k tyči, ve větru na hřebeni za Ploskou je to při nárazech boj.
Námraza na nás jen kvetla a co teprve ty výhledy a panoramata. Cestou z kopce nechybí pády, to abychom si urychlili sestup. Přesto nepostupujeme moc rychle. Původní plán stavit se na Borišově, na který je to kus zacházka, alespoň na čaj, pochopitelně s rumem, mizí v nenávratnu. Pravda, taky jsme nevyrazili zrovna brzy. Večer jsme strávili velmi příjemně na salaši pod Suchým, ani jsme nelitovali, na Borišově je prý stejně moc lidí.
Salaš měla zelenou střechu a v noci jsme poslouchali, jak na ní prší a prší. Přes prvotní obavy o dostatek tepla na půdě, kde jsme nocovali, jsme spali jako v bavlnce. Večer se povídalo a pilo: grog, čaj, šampus, meruňka ? Salaš obýval člověk zvaný Prcek. Jezdíval po horách, a tak bylo o čem povídat. A měl VELMI přítulného psa Muchtara, který si oblíbil nejvíc mě a Irču.
Ráno i vysvitlo sluníčko z mraků, ale nenecháme se vylákat ze spacáků. Později přituhne a začíná sněžit a to je něco pro nás, takže vyrážíme po půl jedenácté na nejvyšší vrchol Ostriedok nábližkou kolem pramene vody. Tyče jsme nakonec našli a nespadli do doliny. Mucánek našel starou rezavou podkovu a táhne ji s sebou, tak ať mu přinese štěstí.
Vrcholové foto a pryč odtamtud, FOUKÁ. Ještě musíme 2 hodinky po hřebeni na Křižnou. Trošku se v tom větříčku potácíme. Sice je vidět jen k další tyči, ale je všude vidět trávu a jen místy ledovou krustu. Smutný pohled, žádná zimní romantika. Při sestupu z Križné se to pomaličku rozfoukává, zjišťujeme, že jsme opravdu na horách. Dali jsme si přestávku ve zpustlé horní stanici lanovek a pochopitelně nastala debata, co dál. Jet už do Čech, kudy? Evka by chtěla, stanovat? Uvidíme podle jízdních řádů-neřádů.
Velice rozumně jsme upustili od původního plánu sestoupit po sjezdovkách, protože jsou moc prudké. Bereme raději modrou: obejdeme skalní masívek a začínáme klesat. Pár čísel sněhu je fajn, pokud pod nimi není led. Pádů proběhlo více než dost, ještěže jsou tu stromy, o které lze brzdit. Zkrátka cesta byla delší, za to méně pohodlná, ale rozhodně pestrá a veselá.
Ve Starých Horách nás opouští kuchař z Přerova, co s námi ten den šel ze salaše a my jdeme expedici řádně "zhodnotit". Jak říkal Prcek, ale je to obecná pravda, každá horská expedice končí až v údolí v hospůdce. Zakončili jsme řádně. Holky pily bílý svařák, paní nás hned odhadla, že to nemá smysl nosit po hrníčkách a nosila ho po džbánkách, kluci zůstali poslušni rady "bodrého Ostravaka" BODLO BY PIVO! a v pokročilé hodině jej prokládali borovičkou. Evka se nás snažila opustit, ale autobus nepřijel, jo jo z expedice se nemá utíkat předčasně. Podplatili jsme totiž toho autobusáka, aby se Starým Horám nějak vyhnul.
Stany jsem postavili u cesty na hřbitov, vlastně skoro před branou. Ne všichni si pamatují, jak se do spacáku dostali, já si nepamatuji spíše dobu, kdy proběhly v hospodě 4 (IIIII) borovičky, ale stany byly postaveny správně a každý spal, kde měl. V noci začalo sypat a sněžilo ráno a konečně tu byla Zima, jak má vypadat. Slováci se sněhu nebojí a na silnici už vůbec ne. Autobus suveréně prokličkoval svižnou jízdou mezi zoufalými stojícími kamiony ve stoupání na Donovaly. Dole u Ružomberoku už prší a prší a nízká oblačnost až do! pardon NA Vsetín, kam jsme se jeli definitivně rozloučit s rokem 2002 k Nadě.
Na Vsetíně se nás Naďa ujala, vzala nás domů, dostali jsme úžasný oběd a pak jsme postupně všichni navštívili jejich koupelnu. Vašek zradil a jel dom, Evka jela na Pasíčky. Večer jsme strávili vypečenými hrami a vydatně se při tom živili Nadinými squělými utopenci a nakládanými hermelíny. Přes noc klesla teplota pod nulu a Ratibořské údolí se proměnilo v ledové království. Procházka po okolí byla veselá, holeň jsem měla modrou ještě v únoru. Došli jsme až na sedlo zv. Troják, odkud měl jet autobus, škoda jen, že jel ze zastávky Troják, která byla pod kopcem, což nám Naďa zákeřně zatajila, no, musela si pro nás pak dojet autem. Málem jsme při čekání na ni zmrzli, hospoda už byla zavřená, navíc si tam nebylo, kde sednout. V šesti nám pak bylo ve Felicii teplo až dost.
Doma opět hostina, vínečko, pivečko, o půlnoci výtečný domácí šampus a spousta světýlek, těch umělých i těch tam úplně nahoře.
Tak jsme vstoupili do Nového roku i s Jerrym, který se podobně jako Evka pokusil naši skupinu opustit, jenže České dráhy mu nebyly příznivě nakloněny, tak se vrátil, když zjistil, že kvůli zpoždění nestihne navazující autobus do Oder.

Soňa N.


  Dnešní datum: 14. 07. 2024   Michal Jeníček a šodúd VYPRAHLO 1998-2015