Na lyžích v Zillertalu

Autor: Michal Jeníček <(at)>, Téma: Povídání o ně(i)čem, Vydáno dne: 11. 02. 2007

Další z našich skialpinistických prodloužených víkendovek se uskutečnila opět v Rakousku, ale tentokrát v Zillertalu, takže části Alp, kde jsme už dvakrát působili (vždy ale pěšky). Chata, která nám tentokrát měla poskytnout útočiště byla Berliner Hütte (2042 m n. m.) a odtud jsme se chystali na kopečky Schwarzenstein (3363 m n. m.) a III. Hornspitze (Berliner Spitze, 3254 m n. m.).


Vyrazili jsme v pátek večer a kolem půlnoci jsme dorazili na Breitlahner, výchozí místo do doliny Zemmbach. Ustlali jsme si pod širákem vedle našich aut.
Počasí ráno bylo zamračené, ale předpověď slibovala postupné vylepšování. Cesta je ze začátku pouze mírně do kopce (což je nepříjemnůstka pro zpáteční sjezd), ale těch 700 metrů jsme nakonec nastoupali. Většinou se jde po široké cestě, jen v jednom místě (kousek pod Alpenrosehütte) překonáváme drobné laviniště. Winterraum na Berliner Hütte je opravdu luxusní, dvě oddělené místnosti, jedna pro spaní (14 míst) a druhá slouží jako kuchyně s kamny. Dřeva bylo dost, takže jsme si mohli i zatopit. Počasí se mezitím vylepšilo, a tak jsme odpoledne dali ještě lehkou vycházku po okolí a zkoumali, kudyma to zítra vezmeme na Schwarzenstein (3363 m n. m.). Sníh nebyl nic moc, bylo ho málo (takže občas jsme se nevyhnuli nějakým šutříkům) a po celodenním sluníčku a následném zastínění se na něm utvořila pěkná krusta, takže sjezd byl opravdu eňuňuňu.

Ráno bylo bez mráčku a teplota klesla na -10 °C, to už docela ujde. Tomáš nás zkouší vytáhnou z postele už v 6:45 (tzn. skoro za tmy), ale statečně odoláváme až do 7:15. Vyrážíme lehce po 8:00. Po úvodní zahřívací pasáži nastupujeme do místa s názvem Schaflahner. Je to trošku do kopce, pak víc a nakonec musíme nandat i haršajzny (největší sklon kolem 40°). I trošku adrenalinu tam bylo, joj dolů to bude smažba. Někteří taky řeší problém s odlepujícími se pásy, asi je dost zima. Dál už se jde traverzem mírně do kopce, až se bojíme, že to dolů nepojede. Na ledovci naštěstí cesta přibírá na sklonu. Žádné ledovcové vybavení není třeba, cesta je naprosto bez trhlin. S Marťasem dorážíme těsně pod vrcholový hřebínek, který je potřeba jít pěšky. Chvilku uvažujeme, jestli neprohlásíme za vrchol jeden z předvrcholů (stejné výšky a dostupným na lyžích), pandž se do nás opřel docela slušný vichr. Musíme ale ustoupit většině, která se vrcholového kříže nehodlá vzdát. Počasí je nádherné (až na ten vichr) a výborná je i viditelnost. Je vidět Venediger i Glockner. Přes údolí koukáme na Großer Möseler, kde jsme s Hankou byli předloni na jaře. Dolů už je to v pohodě, dokonce to i jede a závěrečný sešup po Schaflahneru je nakonec opravdový požitek. Sluníčko tam moc nesvítilo, tak je sníh poměrně pohodový.

V pondělí máme v plánu udělat jen krátkou procházku směrem k Berliner Spitze (III. Hornspitze), po ledovci Hornkees abychom stihli včas sjet k autu. Nakonec se dostáváme až těsně pod vrchol, do sedla Hornbachjoch (3133 m n. m.). Ani zde jsme lano ani pikle nevytáhli. Sjezd dolů je opravdovým požitkem, mnohem lepším, než předchozí den. Sníh není tak rozměklý, a proto se po zastínění netvoří krusta. Na chatě jsme kolem 14 hod a po hodince mizíme do údolí a do Čech.

Michal