Jak to pro mě začalo? Na tuto cestu jsem se dostal díky řadám mnoha faktorů a náhod.
Tak za prvé-26. února 1999 jsem neudělal zkoušku z mineralogie, čímž jsem byl posléze ze školy vyhozen. Za druhé–úspěšně jsem v červnu 1999 složil přijímací zkoušky na obor zeměpis–dějepis. A konečně za třetí mě ubytovali na koleji Blanice pokoj 721 buňka B. No a takto bych mohl pokračovat: Na buňce A pokoje 721 bydlel Michal → ten časem poznává Jirku, oba se zajímají o hory. Časem zjistí, že i já mám podobný zájem a nejsem divné individuum poslouchající house a techno music (to byla asi druhá věta, když jsem se představoval Michalovi). Tedy samozřejmě kromě toho individua, ale co si asi Michal o mě mohl myslet. Tolik stručné shrnutí zásadních událostí, no a nyní již k samotnému průběhu cesty.


Den č. 0 Neděle: snídaně–chléb, máslo, marmeláda, čaj černý, oběd–asi něco moc dobrýho od maminky, večeře–obložený chléb připravený Petrovou sestrou. Pro mě znamenal přiblížit se do Prahy, kde jsem přespal u kolegy Petra Zeleného.

Den č. 1 Pondělí: snídaně–obložený chléb připravený Petrovou sestrou, oběd–řízečky od maminky a tatínka, večeře–nevim. Začal v nekřesťanskou dobu a zcela sadisticky v 4:15, to proto abych se přes celou Prahu dostal na Hlavní nádraží, odkud asi v 5:40 odjížděl vlak Slovan. Cesta až do Havlíčkova Brodu probíhala klidně (doháněl jsem spánkový deficit), tato bohulibá činnost mi byla odejmuta upovídanými cestujícími osobami. Bohužel to nebyla žádná nuda, nuda, šeď, šeď (CIMRMAN, SMOLJAK , SVĚRÁK, Němý Bobeš aneb Český Tarzan, str. 44–45.), ale dozvěděl jsem se mnoho novinek ze světa módy a jiných babských drbů. Naštěstí pipiny v Brně vystoupily, sice nastoupily nové cestující osoby, ale jejich upovídanost již byla zanedbatelná. Na další spánek ale nebylo již pomyšlení, protože z Brna to je jen kousek do Břeclavi, kde nastoupil Michal. Pro něj také cesta začala už v neděli, kdy se stačil přiblížit z Orle do Hustopečí, koupit Euro Domino a nakonec dne ještě podnapít.
Nedlouho po přivítání následovala pasová kontrola. Průjezd Slovenskem netrval dlouho a tedy za nějaké 2 hodiny nás čekala další pasová kontrola. Tentokrát to byly hranice slovensko–maďarské, konkrétně hraniční přechod Rajka. Nacházeli jsme se v zemi mě jazykově zcela neznámé, tak je docela možné, že řeči cestujících osob mohly připomínat bláznivé tlachání upovídaného starce, ale potvrdit to nemohu. Naše cesta pokračovala přes Gyỡr a Komárom, kde jsme nabrali zbylé členy výletu, konkrétně Jirku, Honzu, Evu a Bohunku, kteří se sem dostávali pomocí autostopu. Tedy málem bych zapomněl na Zdenu, kterážto jela také Slovanem z Prahy, ale setkali jsme se až v Komárom. Tak od této chvíle jsme již byli kompletní. Že naše expedice byla opravdu dokonale zajištěna můžete posoudit z následujícího výčtu: O celkovou pohodu našeho kolektivu a o urovnávání případných konfliktů se starali 3 budoucí psychologové (Honza, Bohunka a Zdena ?) Pokud bychom snad měli problémy s orientací v terénu, byli k dispozici 2 budoucí geografové (Michal a Jirka), a protože správná orientace v horách může zachránit i život, dohlížela na ně budoucí geodetka (Eva). O historicko–speleologickou stránku expedice se staral budoucí geograf–historik (Mucánek).
V naší cestě dále stála Budapešť (konkrétně nádraží Budapešť Keleti), kde měl vlak půlhodinovou přestávku. Následoval přejezd do Hatvanu, kde jsme měli přestupovat. Tak se tedy stalo a do Hatvanu jsme dorazili asi v16:00, čekala nás zde 90minutová přestávka na Karpaty (tedy na vlak Karpaty).
Asi o půl šesté skutečně vlak dorazil, ale záhy po rozjezdu se ukázalo, že to nebude ten pravý, protože se nechoval jako správný mezinárodní expres. Stavěl totiž v každé prdeli Maďarska. Naštěstí jel alespoň správným směrem, přesto jsme raději vystoupili v Szolnku. Po složité domluvě se ukázalo, že náš vytoužený vlak pojede asi za dvě hodiny (pravděpodobně úprava jízdního řádu).
Tady by bylo záhodno popsat domluvu s Tatary, pardon Maďary. Zvláště pomocný personál na nádražích odmítal komunikovat jinak než svojí mateřštinou. Nemám ani tak na mysli komunikaci nějakým světovým jazykem, ale spíš komunikaci obyčejnou rukonožštinou. Bylo tedy vždy nutno odchytit nějakého mladšího a inteligentně vypadajícího Maďara či Maďarku a vysvětlit jim náš problém a on či ona pak personálu náš požadavek přetlumočili. A opačným postupem se k nám dostala jejich odpověď. Další problém nastal, když nebylo kde koupit mezinárodní lístky (stopaři totiž měli lístky jen do Lỡkỡsházy). V Maďarsku na železničních uzlech mezinárodní pokladny zavírají už v 16:00. Tudíž se rozhodli, že se pokusí příslušný jízdní doklad zakoupit ve vlaku. Nádražní personál nám sdělil přesný čas odjezdu a tak kolem 21:00 jsme nasedli na Karpaty. Ve vlaku byl naštěstí velmi chápavý průvodčí který za 5000 forintů (samozřejmě, že je všechny odevzdal do pokladny MÁV) umožnil stopařům přejezd hranic. Na otázku zdali si bude možno koupit jízdu až do Sibiu lakonicky odpověděl „romania byznys“. Ale to jsme se již blížili k hranicím do stanice Lỡkỡshaza, kde proběhla, nedůsledná pasová kontrola, a proto jsme již za nedlouho byli opět na cestě.

Den č. 2: Úterý: snídaně–nevim, oběd–řízeček od maminky a tatínka, večeře– Trenčianský párek s fazulí a jako dezert meruňka. Přestože z Lỡkỡsházy do Curtici je to slabých 10 kilometrů, nám trval tento úsek podle hodinek přes hodinu, jak je to možné? Odpověď nám podá ČAPEK, R. , Planetární geografie, Praha 1998 ,str. 50 „Od západu k východu zmizí den pod vodu‘‘. Ano vy chytřejší jste již pochopili, že jsme vjeli do jiného časového pásma a že jsme jeli na východ.
Tak tedy něco po půlnoci náš vlak dorazil do Curtici, kde následovala další a tentokrát důkladnější pasová kontrola. Naštěstí se nepotvrdily zvěsti o neblahých praktikách rumunských celníků a tak i tato část cesty proběhla bez problémů a vlak se asi po půl hodině opět vydal na cestu. Bývalí stopaři již netrpělivě a s obavami očekávali rumunského průvodčího. Ten se k nám dostavil hned za Aradem a samozřejmě byl svolný k obchodování. Ale jeho první nabídka na cestu z Curtici do Sibiu zněla na 150 marek, tak to se nám zdálo trochu mnoho. Po chvíli slevil i vrchní pardon průvodčí a se slovy „you are not rich“ snížil nabídku na 100 marek. Jen tak mimochodem, mluvil velmi jednoduchou angličtinou, takže i já angličtinou skoro netknut jsem mu docela dobře rozuměl. Ale pokračujme dále: na tuto nabídku již kývli. (snad ani nemusím dodávat, že průvodčí jim vystavil řádný doklad a utrženými markami významně přispěl do devizového fondu Rumunských drah). Později se ukázalo, že za ujeté kilometry zaplatili asi 2x více , než s řádným lístkem. Poté cesta do Sibiu probíhala vcelku klidně a konvenčně, tedy jako, že se vypila flaška Becherovky (všichni) , kecalo (všichni kromě Mucánka) , spalo (Mucánek). Asi kolem páté hodiny ranní jsme dorazili do naší cílové stanice, do Sibiu. Můj první dojem z tohoto města byl ranní smog, ono se taky není čemu divit když hlavní popravní prostředek zde pořád byla Dacia. Protože jsme potřebovali někde sehnat místní finanční prostředky, vyrazili jsme do středu města. Historické jádro mě až překvapilo svojí zachovalostí a malebností. Zvláště náměstí bylo ve velmi dobrém stavu a asi jeho nejzdevastovanější část představoval asi půl roku starý pomník k desátému výročí revoluce. Protože na náměstí jsme dorazili okolo šesté hodiny a banky otvíraly až v osm, využili jsme pohodlí místních laviček k dohnání spánkového deficitu. Naštěstí naše počínání nikoho kromě holubů nezaujalo a i ti měli velmi nepřesnou mušku (1).
S úderem osmé hodiny jsme se dostavili do banky a směnili dolary či marky za místní měnu a dále s naditými peněženkami vyrazili na nákupy. Ty ovšem nebyly nijak rozsáhlé, většinou stačil pouze chleba, pouze Honza neodolal a v kiosku u nádraží si objednal místní hamburger s dvojitou salmonelou, ta mu ale přes četné urgence dodána nebyla (že by se v Rumunsku uchytily zápaďácké móresy?).
Poté jsme začali řešit problém, jak se dostaneme do Turnu Rosu odkud se nastupuje na hřeben. Protože vlak měl jet až v pozdní odpolední hodině, navrhovala netrpělivější část expedice použít služeb místní taxislužby. Tento návrh jsme zamítli po vyřčení sumy, kterou po nás místní taxikář chtěl, tak bohatí jsme zase nebyli. Naštěstí nějaká osvícená hlava zjistila, že nedaleko Turnu Rosu se trať rozděluje a v blízkosti se nachází stanice, do které asi za hodinu měl jet vlak. Tudíž bylo okamžitě rozhodnuto. Po asi 45 minutovém přesunu do bla bla bla bla :–(( (asi 400 m n.m.) nás čekal konečně opravdový začátek. Nejdříve asi kilometrový přesun do Turnu Rosu, kde jsme provedli pro Rumunsko několik nezbytných úkonů, jako např. obdarování místních otravujících dětí. Protože nás měl čekal týden skoro bez alkoholu, z toho důvodu Honza v místní putyce zakoupil rozlučkové pivo, ale to nebylo obyčejné pivo, bylo to pivo značky Gambrinus tedy samozřejmě licencované. Tato připomínka domova v nás vyvolávala otázky typu, kdy zase uvidíme něco podobného a u někoho dokonce vyvolala slzu v oku (Michal). Ale to nás již cesta zavedla za vesnici, kde jsme na sebe hodili vycházkové obleky a vyrazili vstříc horám. Zpočátku se pohodlná cesta vinula podél potoka, proto nabírání metříků probíhalo pomalu. Asi za hodinu jsme dorazili ke klášteru a k vydatnému pramenu, tudíž na naše hrby přibyly další kilogramy. Ještě asi kilometr cesta vcelku mírně stoupala, ale další pokračování sledovalo nejkratší vzdálenost mezi vrstevnicemi, čili to byl docela slušnej prďák a ke slovu poprvé přišly teleskopické hůlky. Asi ve výšce 1100 m n.m.m. nás cesta vyplivla na louce, kde jsme s chutí poobědvali (spíše si dali odpolední svačinku). Dále stezka vedla po hřebeni s mírným sklonem až pod Chica Fedelesuhu (1649 m n.m.) kde končil les a pro nás začalo další stoupání. Konec lesa a vstup do vyšších partií pro nás znamenal také konec pěkného počasí a po zhruba další týden se sluníčko ukazovalo pouze sporadicky. Postupně také s přibývající výškou klesala teplota, musím však říci, že asi o výškovém teplotním gradientu neměla ani potuchy. Samozřejmě s ubývajícím vyšším porostem sílil vítr. Tímto jsme konečně vstoupili na hlavní hřeben. Cesta dále vedla mírným vstoupáním střídavě po pravé či levé straně hřebenu. S přibývajícím časem bylo záhodno pomýšlet na nocleh. Michal chtěl dojít až do sedla Surului, které mělo být podle něho nedaleko. (óóó jak se mýlil). Proto my nezkušení bláhoví uvěřili jeho tlachání a na prvním náznaku sedla jsme rozbili camp. Byla, mlha, fučelo, mrholilo, kolem běhali koně, všude bylo nasráno od ovcí,. prostě paráda. Nakonec ze dne již chybělo málo, proto se uvařil vydatný pokrm a po té se zalehlo do spacáků a spalo. Teda Michal ještě tvrdil, že se přes nás přehnala nechutná průtrž mračen doprovázená hromy a blesky, to však potvrdit nemůžu. V tu dobu jsem opět pilně doháněl spánkový deficit z předchozích dnů.

Den č. 3 Středa: snídaně–řízeček od maminky a tatínka–proboha UŽ ZASE!!!!, čaj, oběd–něco malýho na zub, večeře–pikantní páreček s jemnou bramborovou kaší. Den začal stejně, jako skončil předchozí, tedy byla mlha, fučelo, mrholilo, kolem pobíhali koně a hoven bylo taky všude stejně, proto se z vyhřátých spacáků nikomu nechtělo. Snídaně tedy proběhla v posteli, jako po všechny dny co jsme spali ve stanu a až potom nastal jakýs takýs pohyb, který byl asi po hodině a půl zakončen odchodem z tábora. Nestačili jsme určitě ujít ani kilometr, když nás dohnala bouřka a my se po prvním silnějším zahřmění se vydali hledat příhodný úkryt. Naštěstí se poblíž nacházela opuštěná salaš, do níž jsme se dokázali naskládat i s hordou Poláků. (teda ta salaš měla asi 2 x 3 metry a nás bylo asi 12 a každý měl průměrně 75litrový bágl.) Lijavec jsme přežili vcelku v pohodě v družné konverzaci s polskými přáteli, přitom nejedna láhev putovala dokola.
Po této vynucené pauze naše cesta pokračovala dále po hřebeni stylem z kopečka do kopečka. Sice to nebylo nic náročného, ale mým nohám se očividně nelíbilo soužití s mými novými pohorami, a proto se mi na zvláště citlivých místech vytvořily puchýře. Přibližně po třech hodinách usilovné chůze jsme dorazili do místa našeho údajného noclehu , tedy do sedla Surului (asi 2100 m n.m.) Cesta ale pokračovala dále po hřebeni směrem východním opět stylem z kopečka do kopečka. (Největší kopeček byl asi Vf Budislavu 2343 m n.m.) Co se týče obtížnosti, tak ještě nebyla dosažena slibovaná úroveň, tedy maturita z vysokohorské turistiky, zatím by se naše putování dalo přirovnat k přechodu Nízkých Tater. I počasí se během dne začalo vylepšovat ,sem tam bylo i vidět delší úsek naší cesty a dokonce při sestupu k jezeru Avrig se objevilo na pár minut sluníčko. O tomto jezeru je třeba se zmínit podrobněji. Jezero ledovcového původu bylo umístěno v překrásném karu, ale okolí působilo jako divoká skládka, kde nezanedbatelný podíl měly i odpadky s českými nápisy. Dilema s tím, jestli máme ten den ještě pokračovat, jsme vyřešili asertivním NE a za chvilku už byly rozdělány stany. Během večera se nám ještě podařilo poslat do údolí pozdrav bačovi v podobě asi metrákového kamínku, za což se mu tímto za nás za všechny hluboce omlouvám. Ovšem na druhou stranu rumunští bačové mají u mě nejeden vroubek. Na hlídání svých stád používají krvežíznivé krakeny, kteří se na nás s gustem Drákuly zuřivě vrhali. K jejich zaplašení ale nebylo třeba stříbrných kulek a dubových klínů, nýbrž stačily teleskopické hůlky a několik šutrů.

Den č.4 Čtvrtek: snídaně–Míchaná vejce se slaninou, čerstvý juice, oběd–cereální sušenky a čerstvé ovoce,večeře–marinovaný pstruh s bazalkou a citrónem, nový brambor. Dnešní cesta pokračovala neustále směrem východním a konečně dostala ten správný vysokohorský charakter, v některých místech měla dokonce klasifikaci UJAJA. Konkrétně asi kilometrový úsek mezi vrcholem Serbota (2331 m n.m.) a sedlem Säräti mi umožňoval plně uplatnit speleologické zkušenost, čili sem tam kolínko. Dále následoval výstup na druhou nejvyšší horu Fagaraše, Negoiu (2535 m n.m.). Za hromového burácení jsme zdolali vrchol a po nezbytném fotu jsme raději spěšně vyklízeli pozice. Lahůdky v podobě Strungy Drakului jsme se vzdali a k jezeru Caltun–dnešnímu cíli jsme se vydali oklikou. Ono ani není moudré za bouřky se držet hromosvodů. Jelikož se u jezera nacházela útulňa, zůstaly naše stany tentokrát nevyužity, čehož někteří (Michal) málem litovali. Bouda se postupně zaplnila dalšími spolunocležníky a jednomu, který vykazoval různé odstíny zeleně, Michal z humanitárních důvodů přepustil svoje místo na pryčně. Ovšem každý dobrý skutek budiž po zásluze potrestán a Michal byl nevděčníkem málem ohozen. Chudák, von to neměl lehký hnedka od začátku. Už jen to, že jsem mu byl do stanu přidělen já, proto se od té doby se vždycky snažil dopravit do stanu osobu opačného pohlaví.

Den č.5 Pátek: snídaně–ovesná kaše s medem, překapávaná káva, oběd obložená houska, večeře–těstoviny s šunkovým masem. Jako předchozí dny jsme sledovali značku s červeným pruhem, kterým je celá hřebenovka dobře značená, opět stylem do kopečka z kopečka. Za zmínku stojí překročení transfagarašské silnice, která ovšem byla ukryta hluboko pod našima nohama v tunelu, takže to vlastně takový zážitek nebyl. Večer jako obvykle přišel déšť, jenž ustal asi 30 sekund po dostavění stanů. Ještě se musím zmínit o dnešní večeři, protože po uvaření těstovin zbyla slizovitá odpadní tekutina, kterou nerozpustilo ani několik nočních přeháněk no a nedivil bych se, kdyby tam přetrvávala dodnes.

Den č. 6 Sobota: snídaně–vanilkový Pribiňák, pečivo, zelený čaj, oběd–zeleninový salát s kuřecími nugetami a jogurtovou zálivkou, večeře–vepřové koleno, hořčice, křen, okurek. Dnešní den byl ve znamení rekordů. Vyrobili jsme a viděli zaručeně nejdelší pád pecnu chleba na hlavním fagarašském hřebeni, vylezli jsme na nejvyšší horu Rumunska Moldoveanu (2544 m n.m.). Výčet rekordů pokračuje v nejdelším zakufrování při naprosto stupidním hledání útulně dole v údolí, přičemž jsme zažili nejdelší a nejintenzivnější přepršku a navíc pronásledovali nás ti nejzuřivější krakeni. Ke všemu ten den jsme skončili bez doplnění zásob vody, čímž začalo naše nejdelší období bez pitné vody. Abych nezapomněl, hustota spolunocležníků na m2 pryčny patřila určitě k největším v Evropě, minimálně v celém Karpatském oblouku. Protože nemaje vodu na pití, ale maje vodu všude možně po těle, v baťozích a obuvi, jsme se rozhodli, že příští den ukončíme přechod hřebene.

Den č. 7 Neděle: snídaně– čerstvé koblihy s jahodovou marmeládou, oběd–grilované jehněčí kotletky na mátě, brambor pečený v alobalu, večeře–tmavý chléb s tvarohem a ředkvičkami. Protože ihned po ránu vysvitlo sluníčko, využili jsme část dopoledne ke ždímání a sušení věcí. Pak už jsme dali sbohem hlavnímu hřebeni a červený trojúhelník nás vedl do údolí. Trápení s vodou bylo ukončeno, jen co jsme prošli pásmem suti a objevily se první potůčky. Vůbec nám nevadila vysoká zasranost okolního terénu, voda splňovala ty nejvyšší hygienické nároky (2). Z potůčků se stával potok, z říčky řeka (3), prostě jsem chtěl napsat, že další cesta vedla poměrně dlouhým údolím až k osadě Vistiosoara, kde jsme horský svět definitivně opustili. Odtud jsme již pokračovali po asfaltové cestě do městečka Victoria. No, a co se dělá milé děti, když se sestoupí z hor? No jde se na pivo! Tak se tedy stalo a nejeden Ursus nás potěšil na těle i na duši. Radovánky ale netrvaly dlouho, protože autobus na asi 7 km vzdálené nádraží nejezdil příliš často. Načež jsme se v podvečerních hodinách opět vyskytli v Sibiu. Zbývalo už jen paní biletářce vysvětlit, jaký že to lístek a rezervaci potřebuje část výpravy, za zbývající Lei nakoupit Ursusy a pak už jen nastoupit do Karpat (tedy do vlaku Karpaty),a alou směr domov. Majitelé hodinek si ještě na hranicích mohli zase přeřídit hodinky.

Den č. 8 Pondělí: snídaně–müsli s jogurtem, mangový juice, oběd–Maďarský perkelt ala. Szalakarosz, večeře–telecí párečky. Karpaty nás dovezly do Szolnoku, kde jsme přestoupili na vlak do Budapešti. Zde došlo k loučení a rozpadu naší výpravy, kdy moravsko–slezská větev nás opustila, takže jsme nakonec zbyli my dva, já a Michal. Protože nám nebylo jasné, jestli si musíme přikoupit příplatek na vlak vyšší kvality, když vlastníme Euro Domino, šli jsme na informace. Asi po hodině nám bylo sděleno, že NO (4), nasedli jsme proto do prvního EC směr Česko, Csardáse, který nás dovezl až do Pardubic. A to je skoro vše, co jsem chtěl napsat, vlastně ještě jen, že jsem přespal u Michala v Orli a domů jsem se dostal až v den č.9 Úterý: čili snídaně–…………oběd–….…………večeře–…………Dobrou noc!

Mucánek

(1) Bohužel označení „všichni na nás srali“, které jsem chtěl zde použít, by zde vyžadovalo delší vysvětlování.
(2) Vlastně celý pobyt v Rumunsku se obešel bez výraznějších zdravotních komplikací, nikdo si myslím nepořídil výraznější hnačku (toto slovo se do češtiny většinou překládá jako sračka)
(3) Díky Marie za inspiraci...
(4) Český doslovný překlad by zněl „k zakoupené aplikaci Euro Domino nejsou na vlaky typu Eurocity a Intercity nutné další příptatky”.