| šodúd VYPRAHLO - hlavní stránka | kde jsme byli |  

Hlavní stránka -> Kde jsme byli -> Gross Venediger na lyžích -> Povídání

Gross Venediger od jihu a na lyžích

Vydáno dne 25. 01. 2007 (3842 přečtení)
Autor: Michal Jeníček | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek


Povídání o této expedici jsem pro tentokrát pojal netradičně. V jednom bezvýznamném regionálním plátku s názvem “Listy Orelské” (dodnes vychází nepravidelně v nákladu 1 ks) jsem objevil následující článek, který, myslím, události a zážitky z této expedice krásně vystihuje. Podle všeho se jedná o záznam, který byl sepsán krátce po uskuteční této výpravy. Zde tedy je:


Záznam o zdolání vrcholu Gross Venedigeru (3667 m n. m.) pomocí lyží stejně jakož i jeho úspěšný sjezd

Tento zápis budiž brán jako krátké pojednání týkající se úspěšného výstupu, jakož i sestupu z vrcholu Gross Venedigeru, jež do výše 3667 metrů nad mořskou hladinu Baltského moře se vypíná a který k nejvyšším vrcholům říše rakouské patří. Výprava tato podniknuta byla v lednu roku dvoutísícéhosedmého, který velkým nedostatkem sněhu se vyznačoval. Počet horských udatníků byl roven čtyř. Všichni účastnící této velkolepé výpravy byli pevně rozhodnuti zdolat zvolený vrchol, ovšem za přijatelné úrovně nebezpečí, které je pro podobné expedice charakteristické. Zvolený dopravní prostředek v podobě zeleného plechového oře skýtal odvážným horalům možnost velmi rychlé, náklady přesto výrazně nezvyšující dopravy na místo určení. První nocleh byl z důvodu minimalizace nákladů i plýtvání sil stráven v kanalizačních trubkách, které stavaři ještě nestačili zasadit do země a občané použít.
Výstup konal se za slunečného počasí, avšak ze začátku s lyžemi na zádech. Za občerstvovacím zařízením (bohudík pro naše vertikální polárníky zavřeným) nesoucí honosný název Johannis Hütte, byla sněhová pokrývka již natolik dostatečná, že dovolila hrdinným horolezcům lyže nazouti a pásy na jejich spodní stranu nalepiti. Takto mohli bez obav do velmi strmých svahů stoupati a nechtěnému sjezdu do údolí obávati se nemuseli. Touto, nutno podoknout velmi zvláštní, ale nad očekávání efektivní metodou dosáhli svého prvního cíle na Winterraumu Defreggerhausu. Výška nad mořem Baltským dosahovala úctyhodných 2962 m, a přesto že naši horalové jsou lidé velmi důkladně trénovaní, byla na nich únava znát, jež do souvislosti s poklesem tlaku na 700 mb a tedy i kyslíku dávána byla. Do malé útulny dorazila později další skupina lezců ze zemí Českých, jež na chatě noc strávit též chtěla. Ti ale bez lyží byli, a další den zpět dolů se chystali. Odolný a vytrvalý je ten národ Český!

Slunečná povětrnostní situace pokračovala i další den. Pokles teploty pod bod mrazu byl pro polárníky potěšující. Již špatnou zprávou byl pokračující silný vítr, jež místy rychlosti velmi silného větru dosahovati mohl. Že by to byl konec nadějí českých hrdinů?
Činit podobné závěry bylo krajně předčasné a pohodovou náladu narušující. Ta naštěstí nedosáhla hranice trudomyslnosti, což by pravděpodobně smrtící bylo, protože výprava míč v autě zapomněla. Průzkumníci přesto vyrazili na tůru směrem k vrcholu. Situace na ledovci Inneres Mullwitzkess byla ještě dobrá, pod vrcholem s názvem Reiner Horn (3560 m n. m.) dosáhla ale bodu, ze kterého nebylo možné pokračovat. Kombinace ledového pole a velmi silného větru, jež s vichřicí hraničil, nedovolovala dalšího postupu. Skitouristi se tedy vrátili na svou základnu. Na tomto místě je nutné vyjádřit obdiv ženské čtvrtině výpravy, jež s větrem odvážně bojovala jako by mužům rovna byla. Podmínky měla ještě skutečností ztížené, že hrazdičku, jež pod botu se vkládá a jež výstup do strmého vrchu usnadňuje neměla. Přes dosavadní neúspěch vládla v teple základny veselá nálada a na nikom nebylo znát, že by ho neúspěch rozesmutnil. V některých členech expedice přesto dřímalo pevné odhodlání na vrchol vystoupiti. Proto bylo nakonec rozhodnuto, že se vrcholové družstvo zúží na dva členy výpravy – Michala a Petera. Zbytek výpravy – Katka a Šáfa tvořit podpůrné družstvo budou a v případě dobrých podmínek na nějaký bližší vrchol vystoupí. Důvodem byly obavy ženské části výpravy z pomalejšího postupu, jež by ostatní a jejich záměr vrchol zdolati ohrozit mohl. Šáfa neváhal a na stranu družky své se postavil. Jak dojemná ukázka přátelství, které v horách panuje a jež nedovolí nechat druhé o samotě!

Další den byly podmínky výstupu ideální. Teplota vzduchu pod bodem mrazu zůstala a vítr významně se uklidnil. První družstvo vyrazilo ke svému poslednímu pokusu v tomto čase vrchol zdolati. Po již známé cestě se v rekordním čase dostalo na místo, ze kterého lyžaři včerejšího dne ustoupiti nuceni byli. Ledové pole kolem Reiner Hornu pro ně tentokrát nebylo větší překážkou. Ani vrcholový hřebínek, jež jako břitva ostrý byl, nezastavilo naše dvoučlenné družstvo v cestě za senzačním vítězstvím. Slunce svítilo a hodinky neukazovali ještě ani poledne, když naši hrdinové na vrcholu stanuli. Výstup od chaty 3 hodiny a 3 minuty jim zabral. Vzhledem k předchozímu textu je nad slunce jasné, že sjezd zpět k jejich základně o poznání rychlejší byl. Druhé družstvo vynikající výsledek také zaznamenalo a do vrcholové knížky vrcholu jež název Schwarze Wand nese a jež do výše 3511 m se vypíná se zapsali. V pozdním odpoledni sjeli horalové úchvatným kaňonem ke spodní chatě Johannis a pěšky ke svému oři do Hinterbichlu sešli, aby na dlouhou pouť do vlasti své vydati se mohli.


Toliko hovoří místy hodně zažloutlý zápis dobového tisku, který, myslím, byl velmi vystihující. Autora se zjistit nepodařilo, místo, kde by se mohl podpis nacházet bylo absolutně nečitelné. Zcela nepochybně se ale jednalo o významného občana této malé vísky na Chrudimsku.

Horezdar!
Michal


  Dnešní datum: 18. 06. 2024   Michal Jeníček a šodúd VYPRAHLO 1998-2015