| šodúd VYPRAHLO - hlavní stránka | kde jsme byli |  

Hlavní stránka -> Kde jsme byli -> Výstup na Grossvenediger a Grossglockner -> Povídání

Grossglockner a Grossvenediger

Vydáno dne 26. 01. 2006 (3998 přečtení)
Autor: Jirka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail | Vytisknout článek


Tak jsme na podzim zase seděli s Michalem v hospodě u piva a vykládali si o horách a tak všelijak podobně a došli jsme postupně k tomu, že bychom na jaře mohli někam vyrazit. Původně jsme uvažovali o Dachsteinu, ale nakonec to dopadlo trochu jinak. Vzhledem k tomu, že Jirka, další človíček, který jel, na Dachsteinu již byl, se tenhle kopec stal spíše jen možnou alternativou k hlavním dvěma cílům: Grossvenedigeru (3674 m) a Grossglockneru (3798 m) - nejvyššímu kopci Rakouska. Čtvrtou do party, kterou jsme přesvědčili aby jela (v podstatě jsme ji postavili před hotovou věc), byla Soňa.

Po nutných předodjezdových přípravách jsem se vydali 29. 4. na cestu. Po malých zdrženích způsobených hledáním otevřené pobočky pojišťovny (byla sobota dopoledne a Jirka zapomněl na pojištění) a krátkou vlastivědnou exkurzí okolo Kytína (geografové nikdy nebloudí) jsme rychle nabrali kurz na Matreier Tauernhaus. Zde jsme dorazili krátce před večerem, našli si vhodné místo k přespání, které jsme nazvali velice originálně (?base camp?), a zalehli.

Brzo ráno (okolo 11 hod) vyrážíme k chatě Neue Prager hütte (2798 m). V údolí míjíme mnoho skialpinistů vracejících se z vrcholu. Samozřejmě se vyptáváme co a jak. Většina optimismu se nám vytrácí po jejich slovech: Óne ši es gét nicht, es ist unglaublich und unméglich (pro neněmčináře překládám: bez lyží si neškrtnete). No nic. Říkáme si, že to zkusíme alespoň k chatě a ráno uvidíme, jak to bude vypadat.

Pokračujeme údolím až k můstku za Venedigerhausem, kde sice většina stop odbočuje přes potok, ale mapa jasně říká, že bychom měli pokračovat rovně. Rozhodujeme se pokračovat podle mapy, ale stezka na ní zaznačená ve skutečnosti vůbec není prošlápnutá a ani sníh nebudí příliš důvěry, a tak se vracíme zpátky k mostu a pokračujeme po stopách skialpinistů. Konečně nabíráme i výškové (doposud to byly spíše jen délkové) metry a pomalu se dostáváme na Schlatenkees (kees = ledovec). Na něm jsem si prošel trošinku krizí, ale maso, teda čokoláda Forte, pomohla. Rozbředlým sněhem, ve kterém se boříme hodně hluboko, pomalu traverzujeme až k Neue Prager hütte. Michal coby otrlý horal jde najít místo pro stan, ale my zbylí tři členové expedice, vymýšlíme spiknutí a navíc poté, co zjišťujeme, že nocleh by nás stál 85 ATS, se domlouváme na přenocování v chatě. Míša sice prskal a zlobil se (prý nemá peníze na rozhazování (my ostatní taky ne) a kdesi cosi), ale nakonec se přidal k většině. Uvařili jsme si, vymysleli plán na zítřek (uvidíme co ráno a když tak vyrazíme k vrcholu) a šli spát.


Ráno sice budíky na hodinkách vyzváněli už něco po páté hodině, ale z vyhřátých matrací jsme schopni se vykodrcat až tak o půl šesté. Navíc než jsme se sbalili, uvařili, duševně připravili atd. bylo skoro sedm hodin. Stejně ale vyrážíme nahoru (tedy ze začátku dolů, ale po chvíli skutečně stoupáme). Sníh je perfektní, neboří se, jde se skvěle, pročež jsme dokonce rychlejší než nejpomalejší ze skialpinistů. Zhruba v devět hodin padá mlha a my se rozhodujeme co dál. Z vršku už sjíždí první lyžaři a staví blízko nás, takže se jich ptáme, jak dlouho to bude ještě trvat a na který kopec máme jít (do těchto chvil jsme si mysleli, že Venediger je zcela jiný kopec než ve skutečnosti). Postupně jsme s nimi mluvili německy a anglicky, abychom nakonec zjistili, že to jsou Češi. Pokračujeme tedy v nově udaném směru a zhruba v 11 hod stojíme u vrcholového kříže. Dokonce se na chvíli mlha trhá, takže je i docela dobře vidět. Trochu svačíme, ale po méně než čtvrthodince začínáme sestupovat po našich stopách.

Při sestupu se mlha definitivně trhá, takže je nehorázné vedro a chůze v mírnějších částech kopce a poté závěrečné stoupání k chatě je díky rozbředlému sněhu značně namáhavá. Asi po hoďce a půl to však máme za sebou a odpočíváme na lavičkách před chatou a v rámci možností sušíme i mokré části oblečení. Potkáváme na chatě pracujícího Slováka, od kterého se dozvídám o okolo 70 m hlubokých trhlinách ve zdejším ledovci. Uklidňuje nás ale, že kdyby se nám do některé podařilo spadnout, jistě už tam budeme mít společnost.


O půl třetí pokračujeme v sestupu znovu po stejné cestě, po které jsme šli hore. Jen obcházíme jednu malou trhlinu. Opět je sestup dost namáhavý díky sněhu, ale okolo páté docházíme (Michal s Jirkou dokonce dobíhají - následek mocné přitažlivosti B.) k autu. Autem jsme si popojeli do základního tábora, kde jsme si uvařili dokonalou večeři, k tomu jsme si dali pivo v každém pivu (Bráník) a zalehli jsme do peřin tedy do spacáků. A spali jsme a spali. Úterý jsme věnovali sušení především totálně mokrých bot. Holt, když sníh zapadává do bot vrchem, goráč vám nepomůže. Navečír jsme přejeli pod Grossglockner k Lucknerhausu (1918 m). Zde čekáme na parkovišti až se setmí a kolem deváté hodiny ďábelským tempem stavíme stany a chystáme se ke spaní. Je totiž nehorázná zima, a tak se už nemůžeme dočkat tepla.

Vstáváme v šest hodin, ale opět než se nám povede vyštrachat se z pelechu, sbalit a najíst je osm hodin. Kráčíme od začátku po sněhu a po chvíli si obouváme mačky. Pokračujeme kolem Luckner hütte (2242 m), kde si dáváme malý voraz a pokračujeme dál. Bohužel sníh je čím dál tím rozbředlejší (sluníčko opět peče jak na Kanárech), čímžtopádem se opět velmi brodíme. Potkáváme trojici na zázračných prkýncích, ptáme se jich na podmínky, ale o těch nám nejsou schopni říci téměř nic podstatného, jenom že máme být opatrní. Tak tedy dobrá. Po chvilce přicházíme z ničeho nic ke Stüdl hütte (2801 m). Zhruba 900 m výškových za necelé čtyři hodinky docela ujde. Při úvahách zdali pokračovat nám pomohli pro změnu tři skialpinisté. Prý na Erzog Johann hütte není nikdo, ani voda ne, a tak zůstáváme na nocleh. Opět jsme si vyslechli Michalovy výtky vůči placení noclehu, ale po Jirkově diplomatickém výkonu (ukecal velmi sličnou slečnu chatařku), kdy platíme zase 85 ATS se trochu uklidnil. Snažili jsme se proflákat zbytek dne a jelikož se nám to moc nedařilo, šli jsme spát v šest hodin. No co, ve čtyři budeme vstávat.

Ráno nastávají opět klasické problémy s vylezením z vyhřátého pelechu. Klasická je také naše pomalost, ale vyrážet těsně před šestou není až tak špatné. Jdu první. V mačkách se jde po lyžařské stopě na tvrdém sněhu zprvu nádherně, ale po chvíli přicházím na místa, kde zmrzlý je jen povrch, a tak se čím dál tím častěji bořím. Vyvrcholilo to zapadnutím po pás, při snaze o vysvobození jsem si mačkama roztrhl šusťáky. Nadával jsem, až se skály červenaly. Ale už jsem nemusel šlapat ( = ničit) stopu. Do vedení se dostal Michal, který toho dne chytil ne druhý, ale tak druhý až čtvrtý, možná pátý, dech dohromady. Velice zdatně mu sekundovala Soňa (omluvou jí může být snad jen její váha - maximálně 50 kg včetně postele). Ještěže Jirka byl na tom podobně bídně jako já. Postupně přecházíme Ködnitzkees, přičemž sklon se výrazně zvedá, což má za následek stále častější zastávky na vydýchání, ale na druhou stranu rychle přibývá výška, a tak jsme již něco okolo půl deváté nad úrovní Erzog Johann hütte ve výšce zhruba 3500 m. Trochu se posilňujeme na závěrečnou část výstupu. Pokračujeme po strmém (cca 40°) firnovém poli a docházíme na vrcholový hřeben, na kterém se po chvíli navazujeme. Trochu jsme se vybáli (zvláště při přechodu Obere Glocknerscharte - sedýlka mezi Klein- a Grossglocknerem), ale v 10:30 není kam stoupat. Škoda jen, že padá mlha a není vidět (až na chvilky) téměř nic.


Trochu jsme posvačili a vyrazili zpátky. Do sedýlka jsme se rozhodli slanit (přeci jenom slézání po skále (II UIAA) v mačkách není až tak pohodlné jako slanění). Opět přechod sedýlka, trocha křečovitého sestupu po hřebeni (holt mačky na skále?), ale asi po hodině jsme již na sněhu, a tak se sestup zrychluje. Něco před jednou hodinou jsme však již na štrůdl hyte. Odpočíváme, přebalujeme věci, odpočíváme, jíme, odpočíváme, pijeme, odpočíváme? ?a okolo třetí vyrážíme dolů.

Velice rychlý a veselý sestup, seběh, sdržkopád, shubolet atd. nám nemůže pokazit ani mírný deštík. Odpovídáme svišťům na pozdravy, pozorujeme to, čeho jsme si při výstupu nevšimli (možná jsme ani nechtěli) a během ani ne hodiny jsme pod dvěma tisíci mety. Přicházíme k autu a sjíždíme do Kalsu, kde nakupujeme pohledy, Michal volá do Čech ani ne za dva šilinky, prostě pohoda. Na poslední noc jedeme opět do base campu, kde si opět pochutnáváme na báječné večeři a nakonec jdeme spát.

Ráno sušíme, pochutnáváme si na všem možném a něco před dvanáctou hodinou vyrážíme opět do Čech. Ještě se musím vrátit k velkému množství skialpinistů. V podstatě nikoho jiného jsme nepotkali a věřím, že jsme bez lyží asi vypadali jako exoti. Ale, že jsme těm Rakušákům vytřeli zrak, co?

Jirka Kučerák

P. S. Zhruba takhle jsem to viděl já. Vzhledem k tomu, že jsem byl v takhle vysokých horách poprvé, možná zveličuju věci, kterých si vy, zkušení horalé, nevšímáte a pokládáte je za normální a časem se jim budu smát možná i já. I ostatní z naší výpravy mohou pokládat za podstatné zcela jiné momenty, než které tady popisuju (jestli je tomu tak, neváhejte a napište svoji verzi, dokonce ji napište, i když s výše napsaným souhlasíte). Rozhodně nemám patent na rozum, ale zhruba takhle jsem viděl tenhle báječný týden, při kterém jsem si skvěle odpočinul a zrelaxoval se. Inuž, mějte se krásně a hore zdar


  Dnešní datum: 18. 06. 2024   Michal Jeníček a šodúd VYPRAHLO 1998-2015